Helena Malířová

Z Pražský pantheon
Přejít na: navigace, hledání

31.10.1877 Praha

17.2.1940 Praha

Pohřbena na Malvazinkách


PD společná s A.Staškem a I.Olbrachtem,V.Večeřa 1958

U kola 173/4


Česká spisovatelka,překladatelka a novinářka.Psala povídky,romány, divadelní hry i knížky pro děti.Z románů: "Barva krve","Dědictví", "Deset životů","Mariola".Z pohádek: "Zlatý závoj","Blažené údolí". Překládala L.Feuchtwangra,Th.Manna,V.Huga,z bulharštiny i srbštiny.



Rodina písmáka a divadelníka Noska bydlela v domku u letohrádku "Amerika" (dnes Dvořákovo muzeum).Dvě jeho dcery si svatosvatě slíbily, že budou herečkami nebo spisovatelkami.Stalo se: Růžena (Nasková) vstou- pila na divadelní prkna a Helena se stala spisovatelkou.

Helena byla bouřlivé povahy,silně prožívala soudní proces s českou mládeží v roce 1893,v němž 67 chlapců bylo v inscenovaném procesu s tzv. "omladinou" odsouzeno za prosazování českého státního práva do věznice na Bory.Sedmnáctileté dívce nebo lhostejné,že se ženám medostalo vysoko- školského studia.Zlomené naděje,hořkost se proměňovaly v anarchistické vyznávání "nového žití" v kruhu omladinářského básníka Neumanna,který se vrátil z vězení,kde napsal první sbírku.Kolem jeho časopisu "Nový kult" se sdružilo literární mládí od Gelnera,Šrámka po Helenu její lásku Malí- ře,který jí brzo umřel na tuberkulozu.

Zatvrdila se bolestí a zakousla do psaní.Zveřejňovala články a za- nedlouho vydala knížku povídek "Lidské srdce".Výmluvný název,hledající po čem toužila.Výrazněji otevřela své srdce v dramatu "Bratrství" a v ro- mánu "Právo na štěstí".A pak se vydala bez bázně vydala za poznáním do zá- padních států.

V roce 1912 se jako reportérka odvažila do srbsko-turecké války,kde ošetřovala přímo v boji raněné.Byla ve válečné řeži celý rok a po návratu napsala autentické zážitky a zveřejňovala je ve vídeňské redakci Dělnických listů.Tehdy poprvé v dějinách kandidovala,byť neúspěšně,do říšského sněmu žena.Helena žila ženskou emancipací,kterou měla v programu Sociální demo- kracie.Tato touha žen po občanské rovnosti už silně promluvila v jejim románu "Víno",který vydala před odjezdem na frontu.

V Dělnických listech poznala redaktora Kamila Zemana (Ivana Olbrachta) a v roce 1920 se s nim přistěhovala do Prahy.Válka a naděje po zrodu Re- publiky to byly prameny poválečných témat umění,jež vproudila do řečiště života,do nadějí,jež přivedly lidi na životní křižovatky.Malířová stejně jako Olbracht svázali svůj život s levě orientovanými umělci 20. a 30.let. Zprvu oba pracovali v sociálně demokratickém Právu lidu a po rozštěpení Sociálně demokratické strany (1921) na Sociální demokracii a Komunistickou stranu,přešli do nové politi-cké strany,čili z deníku Právo lidu do Rudé- ho práva.

Bydleli v krčském domečku v ulici U kola u Olbrachtova otce,spisova- tele Antala Staška,jehož tvorba byla pojítkem času od Nerudy po první kro- ky ČSR.Rodinná trojice tu prožila mnoho let a tchán Heleně často dikto- val své romány do stroje.Odsud s Olbrachtem chodila do redakce,v níž pra- covali osm roků.Dvacátá léta jim byla školou života,hledáním,polemikou me- zi představami a realitou.V té atmosféře vyrůstaly umělecké talenty a tvo- řila se nová literatura.

Nový stát vyrůstal z obrovské bídy a sociální akcent obrážela i li- teratura.V roce 1929 se dostal do vedení KSČ čtyřiatřicetiletý Klement Gottwald.Život nelze lámat přes hranu ostrých slov a to věděli spisovate- lé Olbracht,Malířová,Neumann,Vančura,Seifert,Nezval a Hora,kteří ze stra- ny vystoupili,ale svou "uhlířskou víru" neztratili.

Malířová ve 30.letech vzpomínala na dobu dětství v románu "Barva krve" a zalistovala ve vlastním životě románem "Dědictví" (1933),v němž dívka,která okusila klášterní kapuci,vzplála anarchistickou revoltou a našla své místo v hnutí dělnictva.Malířová psala horce a spěšně.Další román "Deset životů" psala už v Košířích pod Černým vrchem v osamění a zde dožila.V Košířích vznikl i její poslední román "Mariola",jehož vydání se nedočkala.

V roce 1936 se po smrti A.Staška její manželství s Olbrachtem roz- padlo,ale to jí už zbyvaly jenom čtyři roky života.Začala bilancovat. Po knížce "Neviditelné království"(1906) vydavala knihy povídek.Nezústalo jen u prvního dramatu "Bratrství" (1905),ale dramat více a napsala i řadu knížek i dramat pro děti např."Tři hvězdy"(1925).Mnohé však neprošly tav- bou umění a vydávaly je jako pokosurovinu,která neměla daleko do politi- ckých agitek, např."Zlatý závoj","Blažené údolí".

Po časopisech a novinách zůstalo plno jejich fejetonů,článků,jež jsou mnohdy nedokončeným umělecký přetavením jejího nelehkého života.Již Z roku 1922 jsou svazečky fejetonů i dobových agitek ("Rudé besídky"). Dávala,co měla a jak život šel,nebo burácel kolem.Do mezičasu novinářské- ho rytmu se ji však vešly i překlady ze čtyř jazyků: němčiny,francouzšti- ny,bulharštiny a srbštiny.

V únoru těžkého okupačního roku 1940 ještě hořel její neuhasitelný plamen víry v lepší svět,ale té nejhorší chvíle potupy českého národa fa- šismem Německa se už nedočkala.Život ji vyhasl v trýznivé,fyzické bolesti.