Fráňa Šrámek
„Píšou mi psaní/vojenští páni/a tam stojí psáno/dvanáctého ráno/že já musím rukovat/oh rukovat.“— Fráňa Šrámek, ze sbírky Modrý a rudý
Narození a úmrtí
- 19. 1. 1877 (Sobotka)
- 1. 7. 1952 (Praha)
Památníky
- Šrámkova 2302/15; PD s portrétem a symbolem, J. Hána 1967
- Pohřben v Sobotce
Odkazy
V roce 1905 mu „vojenští páni“ napsali psaní, aby se dostavil na manévry. Čekal, že mu hořce jeho verše erár jaksepatří osladí. Měl ve vojenských lejstrech silně podtrženo, co je zač, že je anarchista a nejenže chodí mezi anarchisty do olšanské vily Neumannů, ale časem tam i přebývá. Šrámek měl těch lustračních hříchů moc na vojně i u bezpečnosti. Už to, že se účastnil anarchistických schůzek, bylo stvrzenkou pro basu, protože Neumann si odseděl 2 a půl roku na Borech jako jeden z 68 odsouzených v procesu s tzv. Omladinou (1893), jež žádala česká státní práva.
Šrámek přišel do Prahy chudý jak kostelní myš. Otec byl berním úředníkem a putoval s rodinou ze štace v Písku do Zbiroha, pak na Sobotecko, do Roudnice, kde Fráňa maturoval a pak do Českých Budějovic. To byla tvrdá škola života. Pak přišel a se dostal v Praze na práva, ale v roce 1903 se rozhodl studia opustit a hladovět v literatuře.
Z básnického eléva v Jihočeských listech vyrostl do roku 1906 Šrámek-spisovatel, autor sedmi publikací se známými dvěma sbírkami „Života bído, přec tě mám rád“, „Modrý a rudý“ a s dramatem „Červen“. Ve všem dýchal odpor proti nelidskosti, kterou však polidšťoval vroucím vztahem k ženě. Buřič a laskavec nebyly u něj dva nesmiřitelné protějšky. Byla v tom harmonie vášnivé povahy.
Pořád v něm pulzoval onen nesmiřitelný odpor k nehumánní společnosti, který dával najevo při demonstracích studentů. Poseděl si za účast na demonstracích dost času za mřížemi. Byl jako delikvent zanesen do osobních svazků na policii i na vojně. A právě teď, když jej erár povolal, osmadvacetiletý zlobivec si dovolil otisknout v časopise „Práce“, který redigoval, básničku „Píšou mi psaní, vojenští páni“.
Poprvé jej pozvali do kasáren v roce 1899 a důstojnictvo mu antimilitaristické invektivy spočítalo a o rok mu prodloužilo vojenskou službu. Neumann jej v hladových časech nasytil a poskytl mu přístřeší, dokonce mu zveřejnil ve svém anarchistickém „Novém kultu“ první verše. V roce 1914 se Šrámek nevyhnul válečným zákopům a odstonal si tuto neřest lidstva na italské a rumunské frontě. Bestiálnost a nesmyslnost bitev, krev nevinných chlapců z jedné i druhé strany jej vehnaly do samotářství. Po válce ještě na nějakou dobu spolupracoval s Neumannovým „Červnem“, sblížil se s Karlem Čapkem, ale záhy se z ruchu života, plném ambiciozních poťouchlíků, věčně rozviřujících lidské životy svými hmotnými a politickými intrikami, stáhl. Vrátil se se vší básnickou vroucností do Sobotky, kde žila jeho babička a matka.
Jeho verše, které poznamenala dekadence 90. let a se přehouply do údobí sociálního buřičství, a nakonec se vrátily do milostné a přírodní oázy. Tryskaly gejzírem citů a bez předsudků a v upřímnosti otevíraly zranitelná zákoutí srdce. Už v roce 1910 zazářila jeho něžná písecká romance románu „Stříbrný vítr“ a po pěti letech se tato milostná člověčina zhoupla do dramatu „Léto“. Uprostřed války, kdy jej zařadili do vojenských novin, napsal svůj všeobjímající, srdce konejšiví básnický „Splav“. Bylo to mladistvé rozpomenutí na všechno, co zažil průzorem válečné smrti.
Hned po válce se v něm uvolnila zdymadla vitalistického pojetí života v románu „Tělo“. Nebyl by to Šrámek, kdyby se nevracel tam, kde prožitky takřka dusily jeho srdce. Do války, kterou žlučovitě v lidovém tónu bičoval. Na poválečném jevišti se roku 1920 objevilo jeho drama „Hagenbeck“ a sbírka „Žasnoucí voják“ (1924). A potom se do jeho tvorby natrvalo usídlila rozkolébaná něha mezi mládím a náhlým stárnutím, snad nejzřejměji prožitém v dramatu „Měsíc nad řekou“ (1922).
Šrámek se potom uzamkl do své samoty, z níž jej často nevytáhl ani Karel Čapek, který jeho poezii obdivoval. Jako by se obalil krunýřem, do něhož bil svět, jenže on nedal nikomu nahlédnout. Čas běžel vráskami života, ale v něm pořád hořelo drama mladé a bezelstné lásky, kterou konfrontoval s citovou prázdnotou a okoralostí měšáctví. Ještě v roce 1928 vydal „Nové básně“, po dvou letech román „Past“, povídky „Bouřky a duhy“ a současně v roce 1933 své známé verše „Ještě zní“.
Jakoby v předtuše války se přestěhoval na „Černý vrch“ nad Smíchovem poblíž Mozartovy Bertramky a nad národním Malostranským hřbitovem. A když vypukla druhá světová války, uzavřel se do svého bytu s předsevzetím, že z něj nevyjde, dokud poslední okupant ze země neodejde. V tom čase vzpour, hledání i zvedání zbraní, Šrámek básnicky vyšel ze své ulity hořké melancholie. Znovu do jeho pera vyrazila mužná nota odboje. V roce 1945 vyšly jeho verše „Rány, růže“ a obnažily jeho chlapského ducha lidového odboje.