František Adolf Šubert
„V tomto domě žil a dne 8. září 1915 zemřel Frant. Adolf Šubert, novinář a dramatický spisovatel, první ředitel Národního divadla v Praze a Městského divadla na Král. Vinohradech, původce Národopisné výstavy českoslovanské v Praze 1895.“— Text na pamětní desce
Narození a úmrtí
- 27. 3. 1849 (Dobruška)
- 8. 9. 1915 (Praha)
Památníky
- Janáčkovo nábřeží 447/51, pamětní deska, odstraněna za německé okupace (autor Fr. Zuzka, 1935)
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Dramatické nadání v něm objevili už na gymnáziu v Hradci Králové, ve městě velkých kulturních tradic. Na gymnáziu jej učili výteční kantoři, mezi nimiž byl i dramatik V. K. Klicpera, rodák z Chlumce nad Cidlinou. Z hradeckého gymnázia vešla do českých dějin řada studentů jako Tyl, Erben, K. Čapek aj. a většina z nich, i Šubert, zamířila na univerzitu do Prahy. Šubert na filosofii. Jenže zemřel mu otec a zůstal sám se svým talentem a houževnatostí.
Už z Hradce si přinesl do Prahy vlastní povídky, črty a hlavně přesvědčení, že divadlo mu bude průvodcem života nastálo. Filosofii však nedokončil, musel se živit psaním a zaplňoval noviny články, sršel nápady ve společnosti, pracoval v listech „Čech“, „Pokrok“, „Brousek“ a jeho činorodost vyvolala k životu „Spolek českých žurnalistů“.
Psal hodně a o všem. Svoje literární ambice vyzkoušel i v románech např. „Král Jiří z Poděbrad“, „Zajetí krále Václava“, vydal tři svazky povídek, dramata „Petr Vok Rožmberk“, „Probuzenci“, ale oslňoval i společenskou noblesou osobnosti. Tato noblesa mu otevřela cestu mezi tehdejší společnost a Šubert byl doslova obtěžkán různými společenskými posty. Zvolili jej tajemníkem Českého klubu, a protože byla jistota, že nic neodbude, čili byl společensky spolehlivý, byl účasten ve všem, co hýbalo českým životem.
V době, kdy se začalo stavět Národní divadlo, měl nejlepší Kristova léta. Byl jako vítr. Důležitý spojovací článek všeho, co se týkalo právě budované „Zlaté kapličky“, čili Národního divadla. Stal se nepostradatelným v přípravném výboru a když se mluvilo o tom, kdo se postaví do čela té nádherné české pýchy, nikomu z vážených a důstojných se nechtělo strčit hlavu do oprátky nejistoty. Volba padla na čtyřiatřicetiletého všudybyla Šuberta. Měl nadšení, organizační i odborné schopnosti i touhu se osvědčit. Dne 12. března 1883 Šubert vstoupil do kanceláře Národního divadla, jako jeho první ředitel.
Dne 18. listopadu 1883 se v Národním divadle ozvaly tóny Smetanovy opery „Libuše“. Hluchý Smetana seděl skromně na stoličce za dirigentem a sledoval operu v notách. Druhého dne byla premiéra činohry Národního divadla a hrála se Šubertova hra „Probuzenci“. Návštěvníci Národního divadla dychtivě listovali v Šubertově průvodci, první knížce o Národním divadle.
Nad všechna očekávání se v prvních letech stalo Národní divadlo finančně soběstačné. Oproti Stavovskému divadlu dbal Šubert na to, aby Národní divadlo sloužilo všem vrstvám obyvatelstva. Neměl to jednoduché, protože různé výhrady na něho pršely ze všech stran. Dostal se i do sporu s Vrchlickým, který zřejmě Šubertovi něco tvrdě vyčítal, jenže Šubert mu odpověděl: „Čeho jsem se domohl, domohl jsem se prací svou a nadáním.“
Vypiplával Národní divadlo do důstojné svatyně, která promlouvala k celému národu za jeho vedení plných 27 roků. Šubert zaznamenával každý dramaturgický, herecký a hudební krok první české scény. Vydával podrobná svědectví jak šel, a mnohdy neuvěřitelně těžce, divadelní život českého divadla ve druhé půli 19. století, čili do roku 1900, kdy z Národního divadla odešel. Vydal 3 svazky „Dějin Národního divadla v Praze let 1883-1900“.
Nebývalý ohlas mělo jeho dojímavé sociální drama o selské bouři „Jan Výrava“, jež bylo zfilmováno a zhudebněno. Drama hrál v USA český divadelní soubor a vyšlo rovněž v angličtině. Národní divadlo zprvu navštěvovalo bohatší publikum, ale když Neruda psal v roce 1980 svůj slavný prvomájový fejeton, Šubert jakoby ozvěnou vyhradil několik představení za snížené vstupné i dělnictvu.
Šubertovo ředitelování respektovalo obsah hesla nad jevištěm „Národ sobě“. Zlatá kaplička vyrostla z národních sbírek do kasiček. Šubert „neřediteloval“ jako zápecník, vynalézal, jak naplnit divadlo, aby heslo „Národ sobě“ vyjadřovalo, že toto divadlo hraje i pro pěšáky života celého domova. Jedním z jeho nápadů byly tzv. „divadelní vlaky“, čili zájezdy lidí ze všech končin české země do Národního divadla. Z jeho iniciativy vyrostlo uspořádání Národopisné výstavy v Praze roku 1895, kdy do Prahy přijely vlaky z celé země.
V roce 1892 uvítala Národní divadlo, o výročí B. Smetany, i Vídeň, kterou tak nadchla „Prodaná nevěsta“, že zájezd musel být opakován. Jenže vývoj na konci 19. století vyvolal odborné půtky v divadelnictví a Šubert musel uhnout nové vlně divadelního realismu, jehož mluvčím byl režisér J. Kvapil, herci Vojan a Kvapilová. Přišla éra teoretika Rusa Stanislavského.
Šubert odešel na místo ředitele České grafické unie, pak byl redaktorem „Ottova Malého naučného slovníku“, dva roky vedl „Družstvo“ Národního divadla a v letech 1906-8 se stal ředitelem Městského divadla na Vinohradech. Napsal biografie herců, do Ottových „Čech“ napsal studii o Šumavě, vydal 3 sv. „Masek Národního divadla“, 2 sv. „Moje divadelní toulky“ atd. Poděkoval svému učiteli V. K. Klicperovi knížkou o něm.