František Halas
„Už aby bylo po tom pekelcování místy, kam nepatřím. Všechny cesty vedou do Kunštátu, do Zboňku a do Rozseče. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.“— F. Halas: Já se tam vrátím
Narození a úmrtí
- 3. 10. 1901 (Brno)
- 27. 10. 1949 (Praha)
Památníky
- Kouřimská 14; PD s bystou, K. Čermák 1981
- Pohřben v Kunštátě
Odkazy
„Kůň bronzový kůň Václavův/se včera v noci třás/a kníže kopí potěžkal/Myslete na chorál/Malověrní/Myslete na chorál,“ zahřměl Halas roku 1938 ve sbírce „Torzo naděje“. Rodnou zem svírala úzkost, pěsti se zatínaly. Angličan Chamberlain a Francouz Daladier prodali v Mnichově (29. 9. 1938) ČSR Hitlerovi bez účasti Československa. Nemocný básník odjel na radu přítele básníka Bochořáka z Prahy do „svého“ Kunštátu v Českomoravské vrchovině.
Pro něj, třebaže měl nemocné srdce, bylo občanskou povinností bránit svou zemi, a proto nescházel v ilegálním Ústředním výboru odboje domácího. Připravil sborník „Křik koruny české“ pro zahraničí a v 1. čísle ilegálního listu „V boj“ skupiny „Obrana národa“, jenž vycházel na cyklostylu (mimeografu), bylo motto z jeho básně: „Jenom ne strach, žádný strach/takovou fugu nesložil/ani sám Sebastian Bach/co my tu zahrajem/až přijde náš čas.“
Básníci se vraceli ke statečné B. Němcové a rovněž Halas napsal vroucné vyznání „Naše paní Božena Němcová“ (1940). Byla v něm něha i otcovo buřičství dělnického mluvčího. Matku ztratil v desíti a svou něhu přenesl na babičku, u níž žil celou první světovou válku, když jeho otec byl v zákopech. Po válce šel do učení ke „svým“ knížkám do knihkupectví, později za výnosnějším místem do brněnské pojišťovny. Spolu s otcem psal agitky do dělnické „Rovnosti“. Ve čtyřiadvaceti se vyrovnal s vojenskou službou a vydal se, kam jinam, než do bouřlivé a něžné Francie, kde žil a jezdil od Bretaně po barevný jih půl roku. Doma nenašel obživu a klidně přemýšlivý přítel Bedřich Václavek, který se snažil racionálně prozřít zákony slovesné tvorby, mu ve svém kumbále nabídl přístřeší. Tak se v kumbále rodily nelehké literární programy. Velké myšlenky nepotřebují velkých prostorů zámků. Stejně jako velké, vycíděné domy zpravidla neplodí velké myšlenky. Oba inspiroval pražský umělecký ruch, který svými moudrými a hrdými myšlenkami zvedal brněnský literát Mahen, pozdější ředitel brněnské knihovny. Mladí moravští literáti založili literární periodikum „Pásmo“ a vydali sborník ze svých prací.
Mahen postřehl něžnou logiku Wolkera, vášnivé tremolo Nezvala a Halasovu přemýšlivou invenci, jež s ním měla „společnou krev“. V roce 1926 doporučil pětadvacetiletého Halase spisovateli Jaromíru Johnovi (vl. jm. B. Markalous) do Prahy, a ten mu pomohl na dlouhá léta do redakční práce v nakladatelství Orbis.
Po roce Halas vydal první sbírku „Sepie“ (1927), o níž vzdělaný kritik A. M. Píša prohlásil, že je „napájena žlučí a napuštěna jedem“. Druhá sbírka byla plná poetistických metafor a dostala název „Kohout plaší smrt“ (1930). Jsou to meditace o lidské existenci a poslání poesie v lidském životě. Sbírku, jak jinak, dedikoval „svému“ Mahenovi, který už dávno předtím postřehl, že Halas „je někým mezi všemi“. Čili je rozpoznatelně svůj.
V roce 1935, kdy svět ulekaně naslouchal frenetickému křiku Hitlera a řevu jeho stoupenců, Halas vykouzlil jako ozvěnu německé brutality do svých veršů něhu těžkého života své babičky, starých, dřinou zmoudřelých žen, jež vtiskávaly všem potomkům ztvrdlýma rukama a prostou láskou život. Sbírku nazval „Staré ženy“ (1935). Nebyla bojovná, byla to ztvrdlá prostota staré ženy, jejímž hrdinstvím bylo, že obstála v životě už tím, že polidsku proměňovala surovost a pudovost života. Básník revoluce S. K. Neumann Halasovo sbírce neporozuměl, ani svým zcela jinak žitým životem nemohl. Napsal na „Staré ženy“ básnickou repliku „Staří dělníci“. Jenže i chudí tátové či mámy měli stejně ztvrdlé dlaně, ztrápená srdce a chudou hrdost.
Po roce ohromil svět fašistický generál Franco, který v rodném Španělsku, za pomoci německého a italského fašismu, zaútočil na demokraticky zvolenou vládu. Demokraté Evropy se sjednotili, i Halas burcoval národ sbírkou „Dokořán“ (1936). Kdo porozuměl době a měl odvahu, zvedl hlas k odporu. Ve stejném roce se na berlínské olympiádě Hitler mírotvorně vtíral do přízně sportovců světa. Halas zašeptal v básni jakoby pro sebe: „Vyhnaný z krajů snění, v zástupech hledám kryt,“ a odjel s delegací kulturních pracovníků do bojujícího Španělska, aby po svém podpořil lidi bojující o demokracii. Pak následovaly Hitlerovy přesně připravené pochody do Evropy a anexe země po zemi.
Halas rozbouřil tón svých slok do hutných, metaforicky barvitých veršů ve sbírce „Torso naděje“. Báseň „Zpěv úzkosti“ se recitovala v celé české zemi. Byl to Halasův návrat k prostému lidovému tónu. A stejně vroucně psal pro děti ve sbírce „Ladění“ v části „Do usínání“ (1942) aj. Krása jeho češtiny zněžněla prostotou. Psal eseje o lidové poesii a spolu s přítelem Holanem ještě v roce 1938 vydali výmluvnou antologii „Láska a smrt“.
Po válce ztěžka přemáhal srdeční chorobu, leč jako občan, který čekal na svobodu, neodešel do ústraní a neodmítl členství v Národním revolučním výboru spisovatelů. Přijal i místo na ministerstvu osvěty v publikačním oddělení. Hodně hrdinů se nevrátilo z německých koncentračních lágrů, nebo se vrátili zmrzačeni. Spisovatelé jej za Syndikát českých spisovatelů navrhli za poslance Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. A přitom psal poezii, úmorně vybrušoval verše do poetických perel.
Nemoc srdce se prudce ozývala a vracel se častěji do Kunštátu. Svázal okupační a poválečné verše do sbírky „V řadě“, v níž je báseň „Barikáda“ ozvěnou obrovské euforie Pražanů bránících město. Sbírka „A co?“ už zůstala torsem. V čase, kdy lidé zahlazovali lopatami a krumpáči stopy války a ustrašenci se na ně dívali za záclonami oken, Halas zazpíval do kroku návratem k dávným agitkám (na hudbu V. Dobiáše): „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela.“ Mládež zpívala opravdově. Lidem, jimž se zaplaťpánbůh vyhla válka na vlastním území - pro ně je leckdy poválečné nadšení nesrozumitelné.
V roce 1947 se Halas vyznal svému Kunštátu básnickou prózou „Já se tam vrátím“. Má úchvatnou básnickou dikci. Ještě stačil sestavit své překlady z polské klasiky: A. Mickiewicze „Grażyna“, „Konrád Wallenrod“, „Dziady“, skvosty z ruštiny, maďarštiny i jihoslovanštiny. Začátkem 50. let kritizoval Halase L. Štoll v referátu o socialistické poezii. Halasova poezie mu nerezonovala s rétorikou ideologie, proto odmítl Halasovu poetickou něhu s „magickou mocí poezie“. Neublížil Halasově poezii, ani Halasovu zdraví, ale vzdělané autoritě vlastní.
