František Halas

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník. Osobitý lyrik občanské i meditativní poesie a veršů pro děti. Esejista, překladatel hlavně polské klasiky. Ze sbírek: „Kohout plaší smrt“ (1930), „Staré ženy“ (1935), „Torzo naděje“ (1938), „Naše paní Božena Němcová“ (1940), básnická próza „Já se tam vrátím“ (1939).
„Už aby bylo po tom pekelcování místy, kam nepatřím. Všechny cesty vedou do Kunštátu, do Zboňku a do Rozseče. Kdyby mi jen oči pro pláč zbyly, já se tam vrátím, já se tam i poslepu vrátím.“
— F. Halas: Já se tam vrátím
František Halas.jpg
Narození a úmrtí
  • 3. 10. 1901 (Brno)
  • 27. 10. 1949 (Praha)
Památníky
Odkazy

„Kůň bronzový kůň Václavův/se včera v noci třás/a kníže kopí potěžkal/Myslete na chorál/Malověrní/Myslete na chorál,“ zahřměl Halas roku 1938 ve sbírce „Torzo naděje“. Rodnou zem svírala úzkost, pěsti se zatínaly. Angličan Chamberlain a Francouz Daladier prodali v Mnichově (29. 9. 1938) ČSR Hitlerovi bez účasti Československa. Nemocný básník odjel na radu přítele básníka Bochořáka z Prahy do „svého“ Kunštátu v Českomoravské vrchovině.

Pro něj, třebaže měl nemocné srdce, bylo občanskou povinností bránit svou zemi, a proto nescházel v ilegálním Ústředním výboru odboje domácího. Připravil sborník „Křik koruny české“ pro zahraničí a v 1. čísle ilegálního listu „V boj“ skupiny „Obrana národa“, jenž vycházel na cyklostylu (mimeografu), bylo motto z jeho básně: „Jenom ne strach, žádný strach/takovou fugu nesložil/ani sám Sebastian Bach/co my tu zahrajem/až přijde náš čas.“

Básníci se vraceli ke statečné B. Němcové a rovněž Halas napsal vroucné vyznání „Naše paní Božena Němcová“ (1940). Byla v něm něha i otcovo buřičství dělnického mluvčího. Matku ztratil v desíti a svou něhu přenesl na babičku, u níž žil celou první světovou válku, když jeho otec byl v zákopech. Po válce šel do učení ke „svým“ knížkám do knihkupectví, později za výnosnějším místem do brněnské pojišťovny. Spolu s otcem psal agitky do dělnické „Rovnosti“. Ve čtyřiadvaceti se vyrovnal s vojenskou službou a vydal se, kam jinam, než do bouřlivé a něžné Francie, kde žil a jezdil od Bretaně po barevný jih půl roku. Doma nenašel obživu a klidně přemýšlivý přítel Bedřich Václavek, který se snažil racionálně prozřít zákony slovesné tvorby, mu ve svém kumbále nabídl přístřeší. Tak se v kumbále rodily nelehké literární programy. Velké myšlenky nepotřebují velkých prostorů zámků. Stejně jako velké, vycíděné domy zpravidla neplodí velké myšlenky. Oba inspiroval pražský umělecký ruch, který svými moudrými a hrdými myšlenkami zvedal brněnský literát Mahen, pozdější ředitel brněnské knihovny. Mladí moravští literáti založili literární periodikum „Pásmo“ a vydali sborník ze svých prací.

Mahen postřehl něžnou logiku Wolkera, vášnivé tremolo Nezvala a Halasovu přemýšlivou invenci, jež s ním měla „společnou krev“. V roce 1926 doporučil pětadvacetiletého Halase spisovateli Jaromíru Johnovi (vl. jm. B. Markalous) do Prahy, a ten mu pomohl na dlouhá léta do redakční práce v nakladatelství Orbis.

Po roce Halas vydal první sbírku „Sepie“ (1927), o níž vzdělaný kritik A. M. Píša prohlásil, že je „napájena žlučí a napuštěna jedem“. Druhá sbírka byla plná poetistických metafor a dostala název „Kohout plaší smrt“ (1930). Jsou to meditace o lidské existenci a poslání poesie v lidském životě. Sbírku, jak jinak, dedikoval „svému“ Mahenovi, který už dávno předtím postřehl, že Halas „je někým mezi všemi“. Čili je rozpoznatelně svůj.

V roce 1935, kdy svět ulekaně naslouchal frenetickému křiku Hitlera a řevu jeho stoupenců, Halas vykouzlil jako ozvěnu německé brutality do svých veršů něhu těžkého života své babičky, starých, dřinou zmoudřelých žen, jež vtiskávaly všem potomkům ztvrdlýma rukama a prostou láskou život. Sbírku nazval „Staré ženy“ (1935). Nebyla bojovná, byla to ztvrdlá prostota staré ženy, jejímž hrdinstvím bylo, že obstála v životě už tím, že polidsku proměňovala surovost a pudovost života. Básník revoluce S. K. Neumann Halasovo sbírce neporozuměl, ani svým zcela jinak žitým životem nemohl. Napsal na „Staré ženy“ básnickou repliku „Staří dělníci“. Jenže i chudí tátové či mámy měli stejně ztvrdlé dlaně, ztrápená srdce a chudou hrdost.

Po roce ohromil svět fašistický generál Franco, který v rodném Španělsku, za pomoci německého a italského fašismu, zaútočil na demokraticky zvolenou vládu. Demokraté Evropy se sjednotili, i Halas burcoval národ sbírkou „Dokořán“ (1936). Kdo porozuměl době a měl odvahu, zvedl hlas k odporu. Ve stejném roce se na berlínské olympiádě Hitler mírotvorně vtíral do přízně sportovců světa. Halas zašeptal v básni jakoby pro sebe: „Vyhnaný z krajů snění, v zástupech hledám kryt,“ a odjel s delegací kulturních pracovníků do bojujícího Španělska, aby po svém podpořil lidi bojující o demokracii. Pak následovaly Hitlerovy přesně připravené pochody do Evropy a anexe země po zemi.

Halas rozbouřil tón svých slok do hutných, metaforicky barvitých veršů ve sbírce „Torso naděje“. Báseň „Zpěv úzkosti“ se recitovala v celé české zemi. Byl to Halasův návrat k prostému lidovému tónu. A stejně vroucně psal pro děti ve sbírce „Ladění“ v části „Do usínání“ (1942) aj. Krása jeho češtiny zněžněla prostotou. Psal eseje o lidové poesii a spolu s přítelem Holanem ještě v roce 1938 vydali výmluvnou antologii „Láska a smrt“.

Po válce ztěžka přemáhal srdeční chorobu, leč jako občan, který čekal na svobodu, neodešel do ústraní a neodmítl členství v Národním revolučním výboru spisovatelů. Přijal i místo na ministerstvu osvěty v publikačním oddělení. Hodně hrdinů se nevrátilo z německých koncentračních lágrů, nebo se vrátili zmrzačeni. Spisovatelé jej za Syndikát českých spisovatelů navrhli za poslance Prozatímního Národního shromáždění za KSČ. A přitom psal poezii, úmorně vybrušoval verše do poetických perel.

Nemoc srdce se prudce ozývala a vracel se častěji do Kunštátu. Svázal okupační a poválečné verše do sbírky „V řadě“, v níž je báseň „Barikáda“ ozvěnou obrovské euforie Pražanů bránících město. Sbírka „A co?“ už zůstala torsem. V čase, kdy lidé zahlazovali lopatami a krumpáči stopy války a ustrašenci se na ně dívali za záclonami oken, Halas zazpíval do kroku návratem k dávným agitkám (na hudbu V. Dobiáše): „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela.“ Mládež zpívala opravdově. Lidem, jimž se zaplaťpánbůh vyhla válka na vlastním území - pro ně je leckdy poválečné nadšení nesrozumitelné.

V roce 1947 se Halas vyznal svému Kunštátu básnickou prózou „Já se tam vrátím“. Má úchvatnou básnickou dikci. Ještě stačil sestavit své překlady z polské klasiky: A. Mickiewicze „Grażyna“, „Konrád Wallenrod“, „Dziady“, skvosty z ruštiny, maďarštiny i jihoslovanštiny. Začátkem 50. let kritizoval Halase L. Štoll v referátu o socialistické poezii. Halasova poezie mu nerezonovala s rétorikou ideologie, proto odmítl Halasovu poetickou něhu s „magickou mocí poezie“. Neublížil Halasově poezii, ani Halasovu zdraví, ale vzdělané autoritě vlastní.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!