Ivan Sekanina

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český právník a publicista. Obhajoval především dělnictvo (advokát chudých) a zastupoval Komunistickou stranu Československa. Byl činný v tzv. „Lipském procesu“ (21. 9. - 23. 12. 1933).
Ivan Sekanina (1900-1940).jpg
Narození a úmrtí
  • 31. 10. 1900 (Nové Město na Moravě)
  • 21. 5. 1940 (Oranienburg-Sachsenhausen)
Památníky
  • Umělecká 310; pamětní deska s bystou odstraněna 1990 (autorka T. Konstantinovová, 1960)
  • Zahynul v německém koncentračním táboře
Odkazy

Otec učil na gymnáziu v Praze a přátelil se se Šaldou, protože oba holdovali literární teorii. Po zrození ČSR 28. října 1918 poslal Ivana za bratrem na prostějovské gymnázium, aby dokončil gymnázium a zde se vzniklo přátelství mezi studenty Sekaninou a o půl roku starším Jiřím Wolkerem. Pak spolu odešli na studium práv do Prahy, kde sice jejich přátelství pokračovalo, ale vydalo se jinými směry, specifickými talenty obou studentů.

Spisovatelka Marie Pujmanová jeho životní osudy zpodobila v postavě mladého advokáta Gamzy ve své románové trilogii „Lidé na křižovatce“, „Hra s ohněm“ a „Život proti smrti“. Bylo mu tenkrát čtyřiatřicet, když spatřil v Berlíně ohořelé trosky Říšského sněmu, který 27. února 1833 zapálili sami fašisté, aby nastrčili za žháře své odpůrce komunisty. Obvinili ze žhářství na „Lipském procesu“ (1933) tři bulharské komunisty v čele s Dimitrovem a bývalého německého poslance Torglera. Za svědka měli duševně chorého Holanďana M. van der Lubbeho. Sekanina odvezl do bezpečí Torglerovu dceru, aby se nestala obětí fašistických bojůvek a byl přítomen v průběhu celého „Lipského procesu“.

Bulhar Dimitrov se hájil sám a jeho obhajoba se změnila v obžalobu fašismu. Ve své obhajobě použil ono známé Galileovo: „A přece se točí!“, když mu hvězdáři katolíci hrozili upálením a on odvolal jen proto, aby nebyl upálen, jako hvězdář Giordano Bruno na Náměstí květin v Římě. A přece se točí kola dějin k lepšímu světu, myslel Bulhar a dokazoval, že žháři jsou ti, co soud vyvolali. Kola dějin se rovněž točí až úplnému zániku fašismu. Sekanina nemusel jako advokát do pře vstupovat, rozsudek vyřčený před světem musel být: nevinni.

Sekanina byl znám nejen v Praze jako „advokát chudých“ a právní zástupce Komunistické strany Československa u soudu. Byl z generace Seiferta, Nezvala, Wolkera a umělců, k nimž tíhl nejen proto, že jeho otec byl gymnazijní profesor a literát, který se stýkal se Šaldou. Sám rovněž potrápil péro leckdy veršem, ale blíž měl k logice práva, k teorii času. Přestěhovali se z Prostějova na Žižkov, kde Ivan chodil do školy s básníkem Seifertem, a roku 1911 přesídlili do zeleně smíchovské Santošky.

Sekanina byl teoreticky vzdělaný, kulturně poučený člověk se schopností logické úvahy a bystrého péra. Získal si pověst výtečného právníka, který nejen obstál v teoretických polemikách, ale byl mezi předními teoretiky své generace. Psal o politice a kultuře do mnoha novin a časopisů a některé z nich, např. „Nové proudy“, „Avantgarda“, „DAV“ rovněž řídil. Na jeho chatu u Svatojánských proudů na Vltavě se za ním sjížděli přátelé Konrád, Biebl, Halas a další k polemickému posezení. Byl výtečným debatérem, který se v tisku utkal i s takovými autoritami, jakou byl otcův i jeho přítel, prof. F. X. Šalda, který se ke konci 30. let přestěhoval do tzv. „Lešehradea“ a se Sekaninovým otcem, který tu rovněž bydlel, se stýkal.

V letech 1930 až 1938 působila v republice skupina vzdělanců „Levá fronta“, která sdružovala levo orientované intelektuály. Svět rozvířila hospodářská krize a hrozba Hitlerova Německa, proto bylo o čem přemýšlet a co organizovat. „Levá fronta“ měla své stoupence po celé republice a vydávala časopis. V jejím čele stáli Teige, Fučík, Václavek, Sekanina, Neumann, Vančura a další koryfejové doby. Otázkami doby bylo: kam půjde svět, jak čelit hrozbě fašismu, v čem se liší různé myšlenkové levé proudy od sebe, co je úkolem socialistických proudů v daném čase, v němž velkou roli hrálo početné dělnictvo, trpce poznamenané dopadem hospodářské krize.

Sekanina uvedl velkou „generační diskusi“, která hledala cesty k utváření nové kultury a jejich základů. Byl s Nezvalem v roce 1934, kdy ČSR uznala SSSR „de iure“ na zakládajícím sjezdu sovětských spisovatelů, který řídil a úvodní přednáškou zahájil Maxim Gorkij. A byl rovněž mezi těmi, kdo po uznání SSSR vstoupil do organizace „Svazu přátel SSSR“, jehož cílem bylo informovat o novém Rusku.

Nacisté si zapamatovali Sekaninovu aktivitu v době nástupu Hitlera k moci (1934). Věděli, že organizoval s přáteli i pomoc demokratickému Španělsku, jehož demokraticky zvolenou vládu napadl s pomocí Německa a Itálie gen. Franco. Byl členem delegace, která odjela na konferenci do Madridu a samozřejmě, že nemlčel v tisku.

Nacisté měli dokonale zmapované politické aktivity předních činitelů ČSR a bylo jisté, že po 15. březnu 1939, kdy nacisté provedli podle Hitlerova programu z 5. 3. 1938 akci „Fall Grün“, čili přepadení Československa, bude na seznamu nežádoucích mezi prvními i JUDr. Sekanina. Gestapo si pro něj skutečně přišlo dne 15. března 1939, čili po vstupu Hitlera na Pražský hrad dne 16. března 1939. Vzdoroval jejich výslechům rok, než jej v nedožité čtyřicítce při výsleších utloukli.

Snad to byl Sekaninův popel, který nacisté přiložili jeho rodině k oznámení o úmrtí. Je uložen v pomníku u hrobky rodičů na Malvazinkách.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!