Jan May

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český plicní lékař, lidumil, který měl osobitý, ale úspěšný způsob léčby tuberkulózy podle vlastního výzkumu. Používal osobité preparáty a metody léčby.
„Dr. May, odborník pro plicní choroby, měl v Praze ordinaci, myslím, v Mikulandské ulici. Měl dlouhé vousy a dlouhé recepty skládající se z více než deseti ingrediencí, většinou méně obvyklých.“
— Prof. Vondráček, psychiatr v knize svých pamětí
Jan May.jpg
Narození a úmrtí
  • 29. 10. 1869 (Turnov)
  • 15. 9. 1931 (Praha)
Památníky
Odkazy

Pacienti se za ním houfně táhli jako k poslední naději na uzdravení. Nebylo to jistě jen pro jeho vlídnost, lidskost a u chudých i proto, že je léčil zdarma. Nikdy se mu nestalo, že by zmeškal návštěvu pacienta. Léčil nejen medikamenty, ale rovněž uměním, jež bývá kořením mnohých vynikajících lékařů, čili vlídností a schopností rozdávat naději. Byl lékařem-psychologem. U něho to nebyla hraná vlídnost, ale vlastnost svázaná s jeho povahou. Byl to člověk, který nevidí ve svém poslání jenom „hoblicí“ příjmů, jak kdysi napsal prof. Held, výtečný lékař a muzikant českého národního obrození. Takovým hippokratovským žákem byl i MUDr. May, který dokonce těm, kdo neměli na léky, lék i přinesl.

Už jako student stál v čele různých dobročinných organizací a vlasteneckých spolků. Humánnost, čili lidskost, si patrně přinesl z rodu a stala se mu životním posláním. Na pražské lékařské fakultě, kterou ukončil v roce 1894, si vysloužil leckdy i úšklebek, avšak o to víc úcty měl u svých pacientů. Bylo to pokračování tradice Thomayera, Heverocha, Purkyněho, Eiselta a jiných sloupů české medicíny. May se stal i předsedou Purkyňova fondu Spolku českých mediků k podpoře chudého lékařského dorostu.

Patrně si jako první lékařskou štaci vybral programově, v kraji uhlí a chudoby, o jehož bídě vykřikl o dva roky starší - básník Bezruč. May se usadil nejdřív v Mariánských Horách, dnes součástí Ostravy. V prostředí horníků a hutníků, jimž do kolonií táhl z hald čmoud uhlí a železa a den co den mu přiváželi raněné. Měl příležitost nahlížet do dělnických příbytků, kde byla tuberkulóza denním hostem a zanedlouho se stal „jejich“ lékařem i životním rádcem. Vedl si podrobný přehled o zdravotním stavu pacientů i o sociálních poměrech rodiny. Lidé jej považovali i za rádce v životních svízelích. Získal si jejich důvěru natolik, že si jej zvolili za starostu Mariánských Hor a později mu udělili titul čestného občana města.

Za čas se May přesunul do nedalekého Zábřehu. Pro lidí byl lékařem, pro obor výzkumníkem, pečlivě třídícím poznatky o nepřeberném množství nemoci, jež sestavoval do podrobných tabulek. Jenže nepřišli za ním jenom s tuberkulózou, ale s celou líhní nemocí dělnické chudoby, počínaje silikózou, čili zaprášením plic a rozmanitých zranění.

Pak se svým výzkumnými záznamy přesunul dál na Moravu do Hranic. Všude byl vážen a ctěn. Do Prahy dospěl v roce 1909 a přivezl si čestná občanství míst, v nichž léčil. Kolegové jej brali jako lékařskou raritu, jejíž léčebné metody se vymykaly „vědecké“ normě. Kombinoval zkušenost lékaře se zkušeností psychologa a sociologa.

Ještě než vkročil do Prahy a prošel se po místech svého studentského života, už jej předstihla zpráva, že do stověžaté matičky zamířil z Moravy „zázračný lékař“, který nikdy nebral peníze od těch, kdo měli prázdnou kapsu. Nestalo se, že by jeho ordinace v Mikulandské byla prázdná.

May si zřídil jakýsi ústav pro odbornou léčbu tuberkulózy vlastní metodou. Jeho způsoby vyvolávaly u některých kolegů nedůvěru, ba i úsměv, jenže hlavním měřítkem byla úspěšnost a zkušenosti pacientů. Jeho metody totiž zabíraly. A to byl v době nevyléčitelnosti tuberkulózy skutečný zázrak.

Do ordinace za ním chodili podobně jako k internistovi Thomayerovi či k zubaři Hlaváčkovi i umělci. Svědčí o tom Mayova velká galerie obrazů z pozůstalosti, jimiž se chudé talenty revanžovaly. S léčebnou praxí Maye souviselo i jeho předsednictví v „České metapsychické společnosti“, kterou založil a po dvacet roků řídil. I to napovídá, že May hledal i v oblastech, jež nejsou tesány jenom dlátem racionální vědy, ale mohou naznačit, že existuje iracionální vztah mezi poznaným a tušeným.

Svůj život lékař humanity a dlouhých receptů skončil příznačně: na cestě za pacientem jej ranila mrtvice. Pamětní desku mu věnovali jeho nemocní a napsali na ni: „Vzpomínají vděční pacienti.“

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!