Jan Roháč z Dubé
První zprávy o Roháčovi prozrazují, že si roku 1417 koupil dům v Praze, asi v místech dnešního Masarykova nádraží. Není tudíž vyloučeno, že s Žižkou, s nímž byl patrně spřízněn, bojoval už 14. 7. 1420 ve vítězné bitvě proti Zikmundovým křižákům na Vítkově. Určitě ale táhl s Žižkou k jihu proti mocnému královu stoupenci Oldřichu z Rožmberka a po dobytí jeho hradu a města Lomnice n. Lužnicí (16. 9. 1420) byl jmenován zdejším lomnickým hejtmanem. Hrad byl pak dlouhý čas vysunutou baštou husitů proti Oldřichu z Rožmberka. V prosinci roku 1420 byl s Žižkou a táborskými kněžími v Praze na jednání s univerzitními mistry (tzv. „hádání“) v domě Petra Zmrzlíka poblíž kostela sv. Jakuba na Starém Městě. Jednalo se např. o tom, zda se mše má sloužit v ornátě či podle bible chudě. Hned po roce, když na zranění zemřel táborský hejtman Mikuláš z Husi, zvolili Roháče na jeho místo, čili stal se jedním ze čtyř správců Tábora.
Bylo už osudovým posláním Žižky a často i Roháče, že na vojenských výpravách museli neustále smiřovat názorové rozdíly mezi Pražany a Táborem, čili umírněných s radikály. Těsně před obležením Litoměřic Žižkou, svolali Pražané Čáslavský sněm (1421). Roháč na něm zastupoval Tábor. Sněm ve jménu země české i moravské vyhlásil, že všichni budou ctít „čtyři pražské artikuly“ (svobodu božího slova, přijímání pod obojím způsobem, zákaz světského panování kněží a trest za smrtelné hříchy a neřády). Sněm také odmítl přijmout českým králem císaře Zikmunda, tupitele pravd a jazyka českého. Roháč prožil se Žižkou mnoho bitev, např. slavnou porážku Zikmunda u Kutné Hory na Tři krále roku 1422. A když Žižka při obléhání Přibyslavi 11. 10. téhož roku zemřel na mor, odešel Roháč zpátky do Tábora.
Do roku 1427 byl neustále v nějaké bitvě. Táhl s tábority na Prahu, v níž byla stále zřetelnější spolupráce pánů pod obojí s pány pod jednou způsobou a objevovaly se zřetelné náznaky kompromisů pánů s císařem Zikmundem. Roháč jednal jménem Tábora s Pražany u Vožic a roku 1427 jej zvolili za hejtmana v Čáslavi. Pak o něm nebylo dlouho zpráv. Hluboce čistý a přesvědčený husita neuměl uhnout ze své víry. Jeho vize budoucnosti byla posvěcena vírou, že humánnější svět je světem důstojným člověku. A právě proto znovu zvedl meč, když se vyhrotil spor mezi panskou jednotou pražskou a tábority. V bitvě u Lipan poblíž Českého Brodu došlo 30. 5. 1434 k porážce táborských, vedených bývalým knězem Prokopem Holým. Prokop Holý padl a Roháč byl zajat. Nakonec byl Roháč propuštěn, díky úmluvě ze Svatojánského sněmu o vzájemném propuštění zajatců. Od této chvíle začalo jeho tříleté údobí vzdoru na Sionu. Kromě jeho hradu vzdoroval kapitulaci ještě Hradec na Labi. Zikmundovi, který zasedl na český královský stolec, se podařilo zdolat hradecké a ti utekli vedeni knězem Martinem Prostředkem na Sion. Předem ztracený odpor Sionu proti obrovské přesile byl projevem ještě větší víry a nezměrné statečnosti husitů. V květnu 1437 přitáhl k Sionu s vojsky nejvyšší hofmistr Hynek Ptáček z Pirkštejna a oblehl jej. V září se k němu přidal s vojskem Michal Orság.
Historikům ani literátům se dodneška nepodařilo prokázat, jaký osudný moment to byl, že se 6. 9. 1437 podařilo Sion dobýt. Když přiváželi v poutech Jana Roháče z Dubé s jeho 53 věrnými do Prahy, nechal prý císař Zikmund zvonit ve všech kostelích. Po mučení oblékli Roháče do panského oděvu a přivedli jej na zlatém řetězu pod šibenici. Byl pověšen nikoli na Staroměstském náměstí, jak se traduje, ale zřejmě na popravišti na Šibeničním vrchu za „Horskou branou“. Zikmund přežil Jana Roháče jenom o tři měsíce. Z toho povstalo mnoho rozporuplných legend.