Jan Zeyer

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český architekt neorenesance. Bratr básníka Julia Zeyera. Uplatnil se v projektech veřejných i soukromých budov: Janáčkovo nábřeží, Dukelských hrdinů, K. Světlé aj. Navrhl přestavbu Josefova.
Jan Zeyer (1847-1903).jpg
Narození a úmrtí
  • 21. 3. 1847 (Praha)
  • 6. 5. 1903 (Praha)
Památníky
  • Karoliny Světlé 1035/17; PD, 1877 „Hanc domum aedificaverunt A. W. et J. Z. anno dom. MDCCCLXXVII“ (spoluautoři stavby Wiehl-Zeyer)
  • Pohřben na Olšanských hřbitovech
Odkazy

Oba synové zámožného tesaře a obchodníka se dřevem zklamali. První syn Julius běžel za básnickou inspiraci do světa a Jan po reálce v Bohosudově u Teplic odešel na pražskou techniku. Bylo to snad o cosi blíž k otcově obchodu se dřevem. Dřevo, to je v architektuře krása a inspirace. Na pražské technice se dostal na katedru architektury arch. Josefa Zítka, projektanta nejen Národního divadla. Znalost z domu mu tudíž rozšířila obzor. Studoval spolu s Wiehlem, mladíkem podobných snů o zdobivé kráse architektury lidovými prvky.

Zeyer absolvoval studium v roce 1871. Co od Zítka především získal byl kult renesance. To byly dar slavného učitele svým žákům. A nebylo to jinak u Zítkových předchozích žáků. Jan tudíž zamířil za renesancí do Itálie, klenotnice renesance a dlouho zůstal v Římě. Spřátelil se tu pro celý život se sochařem Schnirchem a postupně se stával pravou rukou arch. Zítka při stavbě Národního divadla.

Když se po dvou letech se Schnirchem vrátili do Prahy, našel si nadějný architekt místo ve stavební bance. Schnirch tehdy hledal marně vhodný ateliér, a proto se rozhodl pro stavbu vlastního domu na pražské periferii za branou Mezibranská. Přizval si přátele Zeyera, Wiehla a Ženíška, aby mu vyprojektovali dům. A tak vznikl dům, který odpovídá mladým neorenesančním snům tehdejších časů. Dodneška zdobí Mikovcovu ulici a byl zapsán mezi vzácné architektonické památky. Projekt domu připravili Zeyer s Wiehlem. Zeyer si ještě předtím několikrát zajel pro inspiraci do ciziny. Oba architekti našli v ohromující lorentské renesanci svou inspiraci, jež by se oděla do jejich představy. Schnirchův dům vyšňořený malířem Ženíškem a sochařem Myslbekem to ukazuje.

Podobně oba přátelé stavěli dům s černobílými sgrafity v ulici Karoliny Světlé č. 1035/I. a pozdější dům v blízké ulici Divadelní č. 1032/14.

V roce 1881 Zeyer odjel za prací do Roudnice nad Labem, kde pobyl pět roků a nejčastěji v tom čase projektoval s arch. Viktorem Součkem. Do roku 1893, kdy se vzdal veškeré jiné činnosti, ještě postavil jako samostatný architekt mnoho jiných staveb. Z jeho ateliéru vyšlo sedm pozoruhodně koncipovaných činžáků, v nichž Zeyer našel vlastní rukopis, odlišný od Wiehlovy bujné fantazie. Své projekty víc přitlumoval vnějším kabátem a střídměji jej prodýchával lidovými prvky úsměvné českosti. Jeho stavby se tím nestaly méně výraznými. Našel svou typicky racionální vyváženost, v níž hrála velkou roli vlastní sgrafita i postavy z české historie v polychronní maltě.

Velmi pozoruhodné jsou Zeyerovy domy na Janáčkově nábřeží na Smíchově č. 729 a 91, které vybočují z šedi ulice a šperkují nábřeží bohatou sgrafitovou a freskovou výzdobou. Se stavitelem Skučkem postavil dva domy v nedaleké Lidické ulici a pak se z jeho ateliéru vyhrnuly desítky projektů staveb všeho druhu. Dodnes poutají svým ozvláštněním domy např. v ulici Dukelských hrdinů č. 695 a č. 696, v Argentinské ulici č. 599, na Újezdě č. 402/III. atd. K Zeyerově rozsáhlému dílu patří i projekt přestavby nádherné památkové rezervace v Josefově u Jaroměře.

V té době českého úsilí o získání národních práv Čechů Zeyer nescházel v Umělecké besedě. Byl stejně jako Wiehl delší čas předsedou jejího stavebního odboru. Později se věnoval především starým architektonickým památkám a zasloužil se o přípravu složité rekonstrukce Anežského kláštera.

Rokem 1893 ukončil svou veřejnou činnost a zůstal jenom ve svém domácím zátiší. Jeho rozsáhlý interiér byl plný sbírek starožitností, zejména z vývoje průmyslu a výšivek.

Ke stáří se věnoval baroku a rokoku a svůj obdiv k těmto slohům vtělil do knihy „Barock und Rococo, Samlung architektonischen Motive in Prag“. Ve druhé knížce „Sgrafity a chiaroseury na svých stavbách provedené“ zúročil vlastní zkušenosti.