Jožka Jabůrková

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Česká novinářka, tělovýchovná a politická pracovnice. Funkcionářka Dělnické tělovýchovné jednoty, šéfredaktorka ženského časopisu Rozsévačka, členka zastupitelstva hl. m. Prahy.
Jožka Jabůrková (1896-1942).jpg
Narození a úmrtí
  • 16. 4. 1896 (Vítkovice)
  • 31. 7. 1942 (Ravensbrück)
Památníky
Odkazy

Do Prahy přijela ve čtyřiadvaceti už bez iluzí z dětství, že bude učitelkou. Mezi touhou a životem leží hřbitovy snů a dítěti svobodné matky z kolonie dolu Ida zbyl jen talent nejlepší žačky. V patnácti jí zemřela matka a živila se, jak se dalo. Hlídala děti, pracovala v železárnách, uklízela v nemocnici, a jako nadaná cvičenka a pak i cvičitelka v DTJ (Dělnická tělovýchovná jednota) ukázala sportovní nadání.

V roce 1920 se objevila v Praze-Košířích, kde našla místo střihačky v dřevěných filmových ateliérech v ulici Pod Kavalírkou a ukázala se v košířské DTJ. Život se jí rozložil na zaměstnání, cvičení a tichou touhu psát o lecčems. Život ji naučil nefňukat, spoléhat na sebe a pracovat, ba až dřít. DTJ ji vzala do náčelnického štábu a zanedlouho se v tělovýchovných listech objevily drobné noticky s šifrou a pak i delší články se jménem. Dětský sen „být učitelkou“ zůstal skrytým tajemstvím.

Když se v roce 1921 z Československé sociální demokracie odštěpila nová Komunistická strana Československa, vstoupila do ní i s manželem. Život oběma nadělil krutě silnou touhu po lepším životě - snesitelném, jak kdysi zazvonil ve své filosofii i Kant. V Rusku se rozpadl carismus a rýsoval se v Leninově politické linii - mír, lidovláda, půda rolnictvu - naděje chudiny. Manželé oba vstoupili do KSČ, jejíž místopředseda JUDr. Šmeral na ustavujícím sjezdu prohlásil, že „komunismus je náboženstvím chudých“ a nová strana by se měla stát stranou ušlechtilých lidí, jimž nebude vládnout mamon ani ctižádost funkcí. Jabůrková pracovala v tělovýchově nové strany, jež se představila v roce 1921 pražskou Spartakiádou na Maninách. Už v roce 1925 Jabůrková přijela do rodné Ostravy na krajské dělnické tělovýchovné slavnosti jako náčelnice cvičení. Nepsala jen o sportu. Srdce jí tlouklo osudem chudých rodin, vdov po padlých ve válce, sirot, válečných mrzáků a především hladovějících dětí. Lidé si na periferiích města slepovali obydlí, nad nimiž trpce zasténal i Karel Čapek, když o nich psal.

Leckdy se v novinách pod čarou objevily její fejetony nebo i črty, v nichž vyprávěla o svém osudu. Podepisovala je pseudonymem Ida Ostravická. Životní návraty se jí draly do pera, aby v nich odlehčila sobě a posvítila svým osudem jiným. V roce 1926 ji vedení KSČ poslalo na studium dvouleté tělovýchovné školy v Moskvě, čímž si alespoň o píď naplnila touhu po vzdělání. Prožívala v Rusku, jež zmohutnělo do obrovské federace zemí, ty nejtěžší chvíle jeho existence. Sny se „zabíjely“ proměnou ve skutečnost s nesmírnou obtížností. Rusko byla rozmanitá, agrární země, v níž mezi carem, aristokracií a na 90 % chudiny ležela obrovská sociální propast. Zápas o lidskost života sledoval celý svět a Jabůrková o těchto změnách posílala domů články.

Po návratu v roce 1928 jí svěřili vedení ženského časopisu „Rozsévačka“, který teprve začal vycházet. Jenže pohroma války se sotva zacelovala a za deset roků tu byla pohroma druhá: světem otřásla hospodářská krize a jejím důsledkem byla obrovská nezaměstnanost, jež v ČSR vyrostla bezmála na milion nezaměstnaných. Život dělnických vrstev se potácel mezi desetikorunou na obživu týdně od státu a bídou. Rebelovalo se v ulicích, ve stávkách, v hladových pochodech a Jabůrková o všem psala.

V roce 1931 byla za KSČ zvolena do zastupitelstva města Prahy. Čas vyvolával velké polemiky, politické rvačky a život se znovu rozšklebil na velké bohatství a velkou bídu. Jiskřily polemiky a Jabůrková obhajovala život chudiny a nezaměstnaných na zasedáních městského zastupitelstva. Psala o zdravotní péči pro nemajetné, o jeslích pro děti pracujících matek a největší ohlas vyvolalo její vystoupení o stavu dělnického bydlení v tzv. „nouzových dělnických koloniích“, často jen altáncích, či sbitých chýších, jež se později staly materiálem etnografie dělnictva.

V roce 1934, když se Hitler stal říšským kancléřem Německa, poslali Jabůrkovou na roční školu do Moskvy. Když se vrátila, svět už byl jiný a průhlednější. V Německu křičel Hitler a freneticky mu tleskali zfanatizovaní Němci. Tentýž obraz byl i v českých Sudetech. Jabůrková psala reportáže a po nocích povídky ze svého života, které svázala do knížek. Vydala tři autobiografické prózy: „Hanko, zpívej!“, „Lásky Marty Tomanové“ a „Dítě lásky“, jež byly svědectvím o světě, v němž vyrostla. Ostrý protifašistický tón „Rozsévačky“, veřejné projevy Jabůrkové, to všechno neuniklo pozornosti lidí, jimž fašismus nevadil, a ani fašistům samým.

„Rozsévačka“ byla zakázána hned po „Mnichovské smlouvě“ (29. 9. 1938). A den po okupaci si pro Jabůrkovou přišlo gestapo do jejího bytu na Žižkově. Po výsleších v „Pečkárně“ ji odvezli do Drážďan a odtud do ženského koncentračního lágru v Ravensbrücku. V červenci roku 1942 zemřela v tzv. „bunkru“ (čili jámě v zemi) pro nejzatvrzelejší.