Josef Král

Český klasický filolog, prof. Univerzity Karlovy. Ovládal takřka všechny evropské jazyky. Z překladů: Sofoklova „Antigona“ (premiéra v ND, 1883), Calderónův „Divotvorný kouzelník“. Z knih: „Mluvnice řeckého jazyka pro gymnázia česká“, „Česká prosodie“, „Řecká a římská rhythmika a metrika“.

U studentů si získal velikou úctu svými znalostmi, věcností a jasným výkladem, vzpomínal jeho žák na pražské univerzitě, Vladimír Vašek (Petr Bezruč). Král v něm zasel lásku k Horatiovi, jehož ironický škleb Bezruče provázel v životě i poesii. Ale ještě něčeho si Bezruč na svém profesorovi vážil. Když v roce 1886 začal v Masarykově „Atheneu“ boj proti pravosti tzv. „Rukopisů“, Král se bez kličkování přidal k vědeckým důkazům o jejich nepravosti. Bezruč ho měl o to raději, protože měl v sobě po celý život umírajícího otce, jehož uštvali brněnští hurávlastenci za filologický důkaz, že „Rukopisy“ podvrhl V. Hanka. Často jsou v dějinách údobí zatmění lidských mozků zasažených nemocí doby. Rukopisné vizi podlehl i výtečný prof. Jan Kvíčala, který založil „Listy filologické a paedagogické“, ale skromný vědec a literát prof. Král nikoli.

Král se o jazykovědu zajímal už na Akademickém gymnáziu a přišel na filosofii s velkými vědomostmi. Jeho lingvistického talentu si povšiml o 13 roků starší učitel řečtiny, Jindřich Niederle, který přeložil Homéra a Sofokla a v roce 1874 vydal vynikající „Mluvnici jazyka řeckého“. Niederle nebyl jen učitel a vědec uzavřený do badatelny, ale napsal i veselohru „Věno“, zreformoval český těsnopis a v mládí zpíval v „Hlaholu“. Tudíž učitel, v němž se Král vědecky i lidsky shlédl. Spřátelili se pro celý život. Zásluhou Niederleho a fakultních filologů i Král vyrostl v pedagoga a vědce, možno říci, trojího rozměru: klasický filolog, který zvládl takřka všechny evropské jazyky, skvělý překladatel z mnoha jazyků a brilantní publicista.

Z neuvěřitelné činorodosti Krále vyrostla jeho velká vědecká autorita, jež ho vynesla na dvanáct roků do předsednického křesla „Jednoty českých filologů“ a dvacet roků řídil spolkové „Listy filologické“. Z klasické řecké literatury napsal Král obrovské množství článků, studií a překladů. Přinesl např. zajímavou sondu do otázek původu Homérových básní, mnoha studiemi a články z řecké kultury otevřel průzor do řeckého dramatu, ve kterém dokonale vysvětlil postavení sboru v řeckém dramatické představení. Nahlédl do zajímavostí řeckých tanců, psal o Sofoklovi, Euripidovi, ale nejvíc čtenáře zaujaly jeho studie o dialozích Platona. Za ně v roce 1905 obdržel hodnost čestného doktora university v St. Andrews ve Skotsku.

Prof. řídil knižnici řeckých klasiků, v jejichž překladech neměl konkurenci. Přeložil Sofoklovu „Antigonu“, kterou hrálo v roce 1883 Národní divadlo. Přeložil hru „Elektra“ a rovněž „Filokleta“, o mytologickém příteli Hérakla, který byl uštknut hadem na výpravě proti Tróji a pro nesnesitelný zápach z hnisající rány byl zanechán na ostrově Lémnos, a pak přiveden do Tróji.

Patrně nejvíce veřejnost zaujaly Královi bezprostřední informace o Schliemannových vykopávkách, které tento německý archeologický amatér, původně obchodník, odkryl podle vyprávění Homérových eposů (Trója, Mykény aj.), a tím inspiroval v egejské oblasti další výzkumy. Prof. Král ovládal řečtinu tak suverénně, že přinášel informace o antických nářečích. Svému učiteli a příteli Niederlemu splatil žákovský dluh přepracováním jeho klasické „Mluvnice řeckého jazyka“.

V římské literatuře dokázal zaujmout studenty i širokou veřejnost. Odkrýval krásu římského myslitelství stejně pietně a dokonale jako řeckého. Myslel přitom na český národ, jemuž odkrýval moudrost antického literárního bohatství. Kdo jiný by si troufl na faktograficky hluboké a rozsáhlé dílo „Řecká a římská rhythmika a metrika“. Práci začal psát už v roce 1890 jako vysokoškolskou učebnici, jenže šířeji nepronikla do vědeckého světa. A jistě i proto, že dílo napsal jenom v češtině.

V české filologii si vzal za svůj největší úkol důkladně rozebrat starý vědecký problém, k němuž napsal studii už Josef Dobrovský. O české prozodii, čili o tom, že básnické češtině a vůbec české řeči je přirozený přízvučný verš a nikoli antický hexametr, v němž psal Jan Kollár. Král psal studii bezmála dvacet roků, a tak vznikla pětisetstránková kniha. Musel samozřejmě posoudit téma i z hlediska fonetiky, jež si teprve razila cestu do vědeckého světa.

Dalo by se říci, že Král byl pro českou veřejnost „dopisovatelem“ Evropy, protože ji objevoval ve svém oboru populární formou. Co zajímavého a poučného ve svém široce rozvětveném oboru našel! Kupříkladu psal o Calderónově „Divotvornémm kouzelníkovi“. Král byl fenomenálním lingvistou, který listoval kulturou celé Evropy, aby v ní český národ nacházel hodně plodného a obohacujícího.

Mapa pražských památníků

Hlavní strana

Zobrazit obsah

O projektu