Josef Radomil Čejka

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

7. 3. 1812 Rokycany 25. 12. 1862 Praha Pohřben na Olšanech PD, společná s F. L. Čelakovským 1872 Pštrossova 187/2 (průčelí Myslíkovy 13)

Český lékař, literát a hudebník. Zpracovával české lékařské a hudební názvosloví. Překládal Shakespeara, Goetha, Lenaua, E. Suea, Lamartina, Byrona, Longfellowa, z jihoslovanské literatury aj. Lékař významných vlastenců (např. rodiny B. Němcové).

„Spravedlivý lékař, touží-li po zlatém věku, přeje si opravdu povznésti vzdělanost lidu na stupeň alespoň tak vysoký, aby z něho obor vědy, jejíž mez a hranice, dokonalosti a nedostatky svědomitě posouzeny býti mohly.“ - J. Čejka, 1845 Do června 1843 vyvezli z pražské svatováclavské věznice ze 777 vězňů celou polovinu mrtvých. Jednatřicetiletý lékař Čejka brzy rozpoznal příčinu hromadného úmrtí. Vězně kosil skorbut, čili kurděje. Ve vězeňské stravě scházela zelenina, hlavně vitamin C, takže došlo k avitaminóze. Lék byl neuvěřitelně prostý a výsledky obdivuhodné. Čejka se ze dne na den stal glorifikovaným odborníkem. Právě se vrátil z Vídně, kde pod vedením českého prof. Rokitanského a věhlasného Čecha, prof. Škody, praktikoval na pitevně a studoval vědeckou diagnostiku.

Už ve své disertaci o stanovení diagnózy poslechem a poklepem, kterou vydal, se zařadil mezi následníky slovutných krajanů, kteří vyšli z nové pařížské Laenecovy školy. Po třech letech se do Vídně opět vrátil, tentokrát k Čechovi prof. Ferdinandu Hebrovi.

Po návratu od ledna 1847 přednášel o kožních chorobách na pražské fakultě a v roce 1848 se habilitoval z vnitřního lékařství a přednášel o plicních chorobách. Ve všeobecné nemocnici mu přidělili oddělení s osmi postelemi, ale sotva začal přednášet, vzedmula se v Evropě revoluce 1848, jež rozvířila i Rakousko. Jenže to ji přežilo a uzavřelo zemi do desetileté diktatury ministerského předsedy Bacha.

Čejka byl synem rokycanského učitele a regenschoriho, výtečně se proto vyznal i v hudbě. K literatuře zahořel u prof. Sedláčka na gymnáziu. Po náhlé otcově smrti s ním v Praze od roku 1831 žila matka. Zařadil se mezi přední vlastence nejen jako lékař, ale zároveň jako hudební a literární kritik, který byl u zakládání českých knihoven, řemeslnického svazu a jeho škol.

V roce 1841 požádala devětadvacetiletého lékaře o pomoc jednadvacetlietá krasavice B. Němcová. Od té chvíle se Čejka stal lékařem její rodiny a zároveň jejím literárním rádcem. I když Němcová s manželem cestovala po různých štacích, jejich přátelství vyhaslo až její smrtí v lednu v roce 1862.

Úřady mu neodpustily, že byl poslancem na Kroměřížském sněmu, kde Češi žádali federaci a Čejka se dostal pod dohled policie. Chtě nechtě musel utéct k vědeckému bádání. Každý národ potřebuje zdraví, systém lékařské péče a čeští lékaři jej programově začali utvářet. Čejka se stal významným odborníkem, jehož nemohl rakouský režim přehlédnout. Výsledky jeho bádání, léčby i publikační činnosti jej vyzvedly mezi nejlepší odborníky. Vyučoval na lékařské fakultě a přátelé se pokoušeli o jeho jmenování děkanem lékařského kolegia, což bylo okamžitě smeteno se stolu. Stejné úřední zádrhele utáhly smyčku kolem jeho jmenování mimořádným profesorem.

Jenže Čejka nepotřeboval titulaturu, aby si našel mezi vlastenci kolem lékaře Purkyněho místo na programové rozvíjení organizace českého lékařství, vznik systému jeho institucí a široké zdravotní osvěty v českém národě. Především šlo o vzdělání mladé generace českých lékařů, jako zázemí budoucnosti lékařské péče v české zemi. Nejenže přednášel a psal o nemocech, zejména vnitřních, ale byl sám vzorem obdivuhodnou diagnostikou. V zátiší své pracovny psal vědecké studie např. „O nedostatečnosti chlopní v srdečnici“. Napsal dlouhou řadu popularizačních článků o zdraví a připravoval český terminologický slovník pro lékařství.

Podobný slovník připravil i pro hudbu. Je z těch vzácných lékařů, v jejichž životě se spjala medicína s uměním, což je téma na závažnou vědeckou studii o lékařích-umělcích. Čejka by v ní byl zapsán jako vynikající pokračovatel známého obrozeneckého lékaře Helda, skvělého lékaře a hudebního skladatele. Hudebníci a literáti ctili jeho lékařskou erudici, ale nemohli neuznat jeho hudební a literární kritiky o to, že napsal školu hry na klavír a housle. V posledních letech Čejka překládal ze literatury Shakespeara, Goetha, Byrona, Longfellowa, Whitea, Suea, Lamartina a další významné autory. S přítelem, básníkem Nebeským, přeložili výbor „Kytice ze španělských romancí“, avšak jeho největší láskou byli Jihoslované. Stal se prostředníkem vzájemného poznávání obou kultur. Kromě jiného vydal knihu „Starší dějepis a literární obnova národa ilyrského“.

V lednu 1862 vyprovodil Němcovou na Vyšehradský hřbitov. O svátku vánočním téhož roku Čejka zemřel v průběhu vizity ve všeobecné nemocnici, před zraky svých pacientů. Jenom tři roky žil bez pečlivé maminky, která mu byla oporou a vším, co maminky umí pro své děti učinit.