Karel Škréta

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zakladatel české barokní malby. Z jeho díla: „Svatováclavský cyklus“ (klášter v Praze na Zderaze), „Karel Boromejský navštěvuje nemocné“ (NG), „Pašijový cyklus“ (chrám sv. Mikuláše na Malé Straně), „Podobizna řezače drahokamů Dionysia Miseroniho a jeho rodiny“ (NG), „Nanebevzetí P. Marie“ (Týnský chrám). Jeho obrazů je po Čechách bezpočet.
Tiberio Tinelli, Podobizna Karla Škréty (1635).jpg
Narození a úmrtí
  • 1610 (Praha)
  • 30. 7. 1674 (Praha)
Památníky
  • Týnská 628/2; PD s potrétem, P. Maixner, F. Heidelberg 1872, na nový dům K. Dvořák 1899
  • Pohřben v kostele sv. Havla v Praze
Odkazy

Účetní královské komory Konrád Škréta byl kdysi povýšen císařem Maxmiliánem do šlechtického stavu s predikátem „Šotnovský ze Závořic“. Nedočkal se malířské slávy nejmladšího ze synů, ani vyhnáni své rodiny z rodné země, kdy po prohrané bitvě Čechů na Bílé hoře konfiskační komise hr. Lichtensteina řekla jeho manželce: buď se vzdáš kališnické víry nebo ti bude zkonfiskován majetek a odejdeš z Čech. Škrétova vdova byla hrdá na svou víru a v roce 1628 odešla s dětmi do exilu v saském Freibergu. Její dům „U Černého jelena“ za Týnem biřici vyrabovali a majetek si rozebrali bělohorští vítězové.

Karlovi bylo osmnáct, když přijeli do Freibergu. Měl malířské nadání a z Prahy se vydal za malířstvím do Stuttgartu a roku 1630 připlul do Benátek, města malířské slávy Tiziana, Veronese a Tintoreta. Setkání s díly malířských géniů vnímavě promýšlel a nabýval po vzoru velkých jistotu. Formoval a piloval tvar i barvu, dokud to nebylo škrétovské. Našel si přátele a jeden z nich, Benátčan Tinelli, namaloval Škrétův portrét, dnes v pražské Národní galerii.

V letech 1634-35 byl Škréta v Římě, kde v úžasu objevil mistrný temnosvit malíře Caravaggia. Po třech letech se rozhodl k návratu do Prahy a za každou cenu se pokusit o vracení alespoň drobtů rodinného majetku. To už nebyla Praha jeho dětství. V roce 1638 se v gotickém městě rýsovaly náznaky nového slohu, mohutného a zdobného, který umocnil bohatství a slávu nových pánů české země - Habsburků a katolické církve. Valdštejn zboural 26 malostranských gotických domů pro svůj nový palác a gotický vzhled Prahy se proměňoval v pompézní nádheru baroka. Přitom ještě deset roků po Škrétově návratu brázdila českou zemí švédská vojska a spolu s Habsburky drancovala českou zemi.

Škréta musel přestoupit na katolickou víru, a prozíraví vládci přijali jeho velký talent na milost. Vyzdobil novým pánům země paláce, kláštery a kostely. Jeho talent kulminoval, byť mu museli promíjet jeho divokou povahu, jež ho dostávala do neustálých malérů. Škrétův život inspiroval spisovatele Arbesa k romanetu, Navarovského k veselohře a Krásnohorskou k libretu pro Bendlovu operu. Škréta byl prostě geniální malíř, svéhlavý rváč, který i krátce před smrtí utloukl v souboji v Rytířské ulici nizozemského malíře Pierreho a musel se před trestem ukrýt ve zderazském klášteře.

Škrétův přítel, malíř z Nizozemí J. Sandrart, ve Škrétově živopise napsal, že: „Škréta smyl špínu z tváře malířství, které ustrnulo hluboko v bahně největšího nepochopení.“ Škréta si vysoudil rodný dům „U Červeného srdce“ č. 575 na Senovážném náměstí a v něm i dožil. „Špínu z tváře malířství“ smýval osobitou malířskou syntézou všeho, co viděl nejen v Itálii. Jeho pevný, svérazný rukopis barokně vnímavé senzitivnosti tvořil základy samostatnému vývoji českého malířského baroka. Škréta dokázal vyvážit světlo, barvu a linii do osobitého výrazu předmětů a postavy. Tváře hluboce obnažovaly, co se skrývá v jejich duchovním životě.

Jeho první velká práce vypravuje o životě sv. Václava a zadali mu ji bosí augustiáni na Zderazi. Z obrazu dýchá obdobný patriotismus jako z dějin jeho mladšího přítele B. Balbína nebo z tónů hudby Adama Václava Michny z Otradovic.

Ještě zuřila třicetiletá válka, když pro Kongregaci sv. K. Boromejského ve Vlašské ulici na Malé Straně namaloval monument caravaggiovských světelných efektů. Je to Škrétovo veledílo „Sv. Karel Boromejský navštěvuje nemocné morem“ (dnes v Národní galerii). Za svatým, který navštěvoval nemocné morem, vyhlíží na obraze tvář, obrácená k divákovi. Je to Škrétův autoportrét.

Škréta získal postavení mistra malířského cechu, pověst nejlepšího malíře a zbohatl. Když se strhla v roce 1648 na Karlově mostě bitva se Švédy, stál s Balbínem na barikádách. Tehdy se oženil s dcerou malostranského měšťana. Získal si tak obrovský malířský respekt, že mu svěřili obnovu Dürerovy „Růžencové slavnosti“, zvali jej k odborným konzultacím a zakázky velkých obrazů do kostelů mu jen pršely.

Často jsou jeho chrámové obrazy namalovány v sousedství s obrazy výtečného barokního sochaře Jana Jiřího Bendla (1620-80), autora např. Mariánského sloupu, který stál na Staroměstském náměstí a byl symbolem katolické a Habsburské intolerance. Ve dnech vzniku ČSR v roce 1918 jej rozvášněná mládež, jež se vracela z demonstrace na Bílé hoře, strhla.

Kdo jiný uměl tak mistrně namalovat draperii, lidské tělo a hlavně ruku? Pro chrám sv. Mikuláše namaloval v letech 1673-4 „Pašijový cyklus“. V obraze je i autorovo utrpení, jenž prožil ve svém pohnutém životě. Jeho mistrovská ruka zaznamenala každý závan vrásek a neuvěřitelný výraz očí. Do portrétů kumštýřů dával cosi navíc, než do obličejů hodnostářů. Náměty vyvěraly z rozdílných pocitů životních hodnot.

Na zámku v Rychnově nad Kněžnou je obraz mladičkého Ignáce Jetřicha Vitanovského z Vlčkovic. Obraz je zajímavý mluvou zobrazovaných věcí. V Týně na Staroměstském náměstí je velký obraz „Nanebevzetí Panny Marie“. V Národní galerii zůstaly uchovány kromě obrazů „Sv. Václav“, „Dido a Aeneas“, „Portrét řezače drahokamů“ i jeho skici, jež musí být chráněny před světlem. Do Škrétova díla doba nanesla mnoho „neškrétovského“, čili děl podepsaných jeho jménem, ale vytvořených epigony. Škréta nestačil naplňovat zakázky sám, proto jen naskicoval základ a dodělávali je jiní. To však to nic nemění na skutečnosti, že s mladšími malíři P. Brandlem a V. V. Reinerem tvoří trojici největších malířů českého baroka.