Michal Jan Josef Brokoff
Narození a úmrtí
- 28. 4. 1686 (Klášterec nad Ohří)
- 8. 9. 1721 (Praha)
Památníky
- Na zdi kostela sv. Martina ve zdi; PD Brokoffů s portrétem Jana Brokoffa, J. Mařatka 1909
- Pohřben na býv. hřbitově u kostela sv. Martina ve zdi
Odkazy
Data narození dětí zakladatele pražského sochařského rodu Jana Brokoffa mapují pracovní štace na jeho cestě ze západních Čech do Prahy. Klášterec nad Ohří je rodištěm nejstaršího syna Michala Josefa. Otec zde vkomponoval své plastiky mezi vzácné stromoví zámecké zahrady a vytvořil sochu „Tritona“ na kašně. V roce 1687 rodina putovala z Klášterce na Červený Hrádek, kde se narodil sochařský génius rodu, Ferdinand. Do Prahy přišli v roce 1692 a na Starém Městě se usadili.
Michal převzal otcovu dílnu u hřbitovní zdi kostela sv. Martina v roce 1718. Byla už široko daleko známá. Michalovi bylo 32 roků, měl za sebou řadu plastik, jenže tři roky po převzetí dílny zemřel.
Odmalička zkoušel podle otce dláto, vyposlouchal kdeco z debat kumštýřů, kteří se v dílně setkávali a hodně se debatovalo nejen o umění. Dílna byla pro chlapce jakousi uměleckou školou, pramenem všestranných znalostí, protože se tu setkávali kumštýři dláta, štětce i péra. Do dílny chodili i bohatí zákazníci a u té příležitosti se zase projednávaly otázky finanční, materiálové, postavení plastiky do prostoru, prostě všechno možné a někdy i konfliktní.
Michal se neučil jen u otce, ale také v ateliérech dvou pražských sochařů F. O. Quitainera a J. O. Mayera. To byla jeho sochařská škola. Už před svou dvacítkou pracoval s otcem na nejednom díle. Např. „Sloup se sochou Panny Marie“ na náměstí v Broumově je výsledkem rodinné spolupráce, která proběhla v roce 1706. Ve společné dílně později vznikla socha „Křest Krista“ pro Karlův most, která je dnes uložena v Lapidáriu Národního. Také socha „Sv. Josef“ pro Karlův most je z rodinné dílny, tentokrát ve spolupráci s bratrem.
Michalovi však zbývalo málo času na tvořivý rozlet. Byla mu dána jen hrstka zdraví a navíc vedl dílnu i se všemi administrativními nároky, jež z toho vyvěraly. Zákazníci nejvíc žádali jeho plastiku „Sv. Jana Nepomuckého“. Byla to dobová nábožensko-politická konjunktura, v níž se bohatí předbíhali, aby vyjádřili svou konformnost s trendem času.
Schylovalo se ke kanonizaci Jana Nepomuka, čili jeho vyhlášení za svatého, jež konalo za obrovské parády a za účasti tisíců lidí, kteří byli „přesvědčování“ k účasti mnohdy ne zrovna způsoby dobrovolnosti. V roce 1729 kanonizace proběhla a pak už šlo jen o to, aby nový svatý měl pomníky všude, kde na ně měli peníze. Michalův „Jan Nepomucký“ se stal nepostradatelný. Dodnes stojí u kostela Nejsvětější Trojice na Novém Městě či u kostela Jana Křtitele Na Prádle. Sochu „sv. Václav a Jan Nepomucký“ si objednali v Rožďalovicích a z Michalova dláta je i „Sv. Jan Nepomucký“ na Radničních schodech v Praze.
Odborníci se shodují, že plastiky Michala Brokoffa jsou rozpoznatelné od otcova a bratrova stylu tím, že veškerý výraz vtěluje do sochařského propracování hlavy. Právě hlava plastiky byla velkým problémem zakladatele rodu, když přešel k řezbářství na kámen. Nedokázal rozjasnit výraz tváře. Oproti mladšímu Ferdinandovi Michalovi schází Michalovi preciznější kompozice mimiky, čili gestikulace a její splynutí s drapérií.
Na Vyšehradě u kaple sv. Ludmily stojí její socha z Michalovo rukou a jeho díla jsou i v dalších městech, např. plastiky českých patronů na gotickém mostě v Děčíně a rovněž sousoší P. Marie v Polici nad Metují.
Po jeho smrti vedl dílnu geniální Ferdinand, ale zanedlouho sláva dílny Brokoffů vyhasla jeho smrtí. Sestra sochařů předala věhlasnou dílnu Antonínu Brokoffovi, který byl dvorním básníkem císaře Karla VI.