Rudolf Sokol

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český geolog. Zabýval se petrografií, geomorfologií a metodikou daného oboru. Jeho největším dílem je devíti svazkový spis „Český les: geologický průřez horstvem a předhořím“.
„Zde žil, pracoval a 3. 2. 1927 zemřel prof. PhDr. Rudolf Sokol, učitel a geolog český.“
— Pamětní deska ve vchodu domu
Narození a úmrtí
  • 26. 7. 1873 (Sadská)
  • 3. 2. 1927 (Praha)
Památníky
Odkazy

Když přišel na reálku do Prahy, právě se široká veřejnost loučila se zakladatelem české geologie prof. Janem Krejčím, vědcem, spisovatelem, přítelem Joachima Barranda, který geologii přiblížil svým literárně čtivým perem veřejnosti. Napsal bezpočet studií, článků, ale jeho snad nejvýznamnějším činem, byl jeho příspěvek českému školství. Je autorem první české učebnice geologie.

Sokol začal kantořinou podobně jako Krejčí. Absolvoval totiž učitelský ústav, kde se už rýsovaly jeho celoživotní zájmy, které se rozložily do geologie a mineralogie. Prameny zájmů jsou mnohdy klikaté, málo postřehnutelné. Životní fakta však ukazují, že v době otevření nového Národního muzea roku 1891 v místech zbouraných hradeb na horním konci Václavského náměstí, byl osmnáctiletý Sokol přítomen. A pak už z kamenného bohatství svatyně české prehistorie a historie neodešel. Měl tu při ruce všechny Krejčího studie i Barrandovu obrovskou sbírku zkamenělin, který ohleduplný Francouz věnoval českému muzeu, neboť, jak napsal, v české zemi je nasbíral a české zemi patří. Našel tu i díla významných vědců prof. Zippa, A. Friče, jejich předchůdců i následovníků.

Učitel v tom byl často jako vandrovník nejen po české zemi, putoval, kam jej usadili. První Sokolovo učitelskou štací byla Plzeň. Pro jeho zájmy z ní nebylo daleko do zvedajících se zelených vrchů Šumavy a Českého lesa. Kopce jej zlákaly do povlovných i strmých kopců a on do nich každou volnou chvíli vyrazil.

Do roku 1915, kdy se na pražské filosofii dopracoval doktorátu filozofie, poznal celý kraj dopodrobna. Začas se k němu přidávali někteří jeho žáci.

Z písemného styku se zahraničními odborníky se zrodilo krátké studium v Německu. V roce 1917 potvrdili jeho vědecké renomé na pražské univerzitě doktorátem. Pražská technika ocenila jeho vědecké zásluhy titulem soukromého docenta. Ale to se už jeho obor ustálil v mezích petrografie a geomorfologie.

Byl to on, na něhož čekalo zpracování otázek metodiky a teorie oboru v tom nejzákladnějším smyslu.

Sokolovy studie v akademických Rozpravách nebyly ani se nemohly stát rozbředlým teoretizováním. Vycházel z tvrdého poznání konkrétních lokalit, a proto jeho studie přinášely nová poznání. Těch studií, jež napsal, bylo přes stovku a povětšině se zabývaly lokalitou Šumavy a Českého lesa. Neoponula však ani rodné Polabí.

Za plzeňského působení napsal při své kantořině devítisvazkové originální dílo „Český les: geologický průřez horstvem a předhořím“. Jak dílo průběžně vznikalo, zveřejňoval ho v „Rozpravách České akademie“. Geomorfologickou studii z regionu jihozápadních Čech, v níž zmapoval strukturu říčních tras, pojmenoval „Morfologický vývoj západních Čech“.

Sokol byl kantorem, nemohl tedy nenapsat knížku i pro dorost geologických věd a dal jí název „Geologie výzkumná“. V němčině vydal „Geologische praktikum“. Jeho práce byla o to obtížnější, že musel promýšlet a dokonce i sestrojovat přístroje pro geologické měření, které mu minulost neposkytla.

Sokol se stal členem Královské české společnosti nauk a obdržel různá ocenění i ze světa. Ve čtyřiapadesáti letech se dočkal jmenování univerzitním profesorem, ale svého kantorsko-vědeckého titulu si moc neužil, protože náhle zemřel.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!