Pomník · Hradčanské nám.
„Ještě v roce 1887, když jsem byl v Jasné Poljaně, zadíval se Tolstoj na mé ruce a optal se mě, byl-li jsem dělníkem,“ vzpomínal Masaryk. Měl totiž trochu křivé prsty. Otec Slovák, měl dlaně jak řemen z panských opratí. Tomáše s plnou károu jednou potkal bývalý učitel a běžel za rodiči, že nejlepší žák by přece mohl na místo pomocného učitele. Stalo se. Jenže Tomáš dětem tvrdil, že země je kulatá a ženské ho za to honily po vsi.
Tomáš krutě toužil poznávat, tak mu maminka svázala uzlíček nejpotřebnějšího a hajdy na gymnázium do Brna. Živil se kondicemi. Jenže se přel s profesorem o latinskou výslovnost, pak zapochyboval o smyslu zpovědi a vyloučili ho z gymnázia. Naštěstí se nad ním ustrnul brněnský policejní ředitel, jenž učil děti a když povýšil do Vídně, vzal Tomáše s sebou. Tam učil děti v rodině ředitele Agrobanky a podařilo se mu dokončit gymnázium. Ve Vídni byly české spolky, kde se Masaryk seznámil s univerzitním prof. A. V. Šemberou, který odmítal pravosti staročeských Rukopisů (RKZ). Přivedl Tomáše do Českého akademického spolku, kde se debatovalo, a tam se také dostal ke studiu slovanských literatur, hlavně ruštiny.
Univerzitu zvládal bez těžkostí, ale také často o hladu. Drobně si vydělal přednáškami a články, prostě živořil. V disertaci o Platonovi uplatňoval jeho zásady konfrontací s přítomným časem. Filosofie mu nebyla mrtvými slogany, ale klíčem pro orientaci v přítomnosti. Vzbuzoval tím údiv u svého profesora Brentana, velké filozofické autority doby, a když mu po čase Masaryk předložil habilitační docentskou práci s názvem „Sebevražda jako masový sociální jev přítomnosti“, prof. Brentano pokrčil rameny. To už nebyla filozofie, ale sociologie a katedra sociologie ve Vídni ještě nebyla. Přitom Masaryk tento dobově živý problém vnesl do širokých diskuzí. Masaryk viděl kořeny přemíry sebevražd v moderní náboženské skepsi a v nevěře.
Masaryk jako katolík nepřijal v roce 1870 tezi vatikánského koncilu o papežské neomylnosti. Stejně tak byla papežská neomylnost nepřijatelná pro jeho choť Charlottu, bývalou vyznavačkou unitářství. V roce 1880 se Masaryk přihlásil do evangelického reformovaného sboru v Heršpicích u Slavkova, a jak říkal: „Nadobro a provždy se rozhodl pro češství v duchu naší reformace.“
Do roku 1882 ve Vídni živořili, proto přijal nabídku profesury na právě založené české univerzitě v Praze. Přijel se ženou a dvěma dětmi do města, které pramálo znal. Od první lekce na katedře filosofie studentům učaroval, vzpomínal student Vašek (Bezruč). Učil je filosofickému rozboru přítomné doby, ne zatvrdlým sloganům. Na jeho přednášky chodil kdekdo. Hned příštího roku (1883) založil vědecký časopis „Atheneum“, v němž sledoval vývoj cizí i české vědy. V roce 1885 vydal knihu „Základové konkretné logiky: (třídění a soustava věd)“. Pak přišel památný rok 1886, kdy s filologem Gebaureem a historikem Gollem rozvichřili žhavé národní téma: Jsou RKZ pravé nebo Hankovým podvrhem?
Znal dokonale problém od prof. Šembery, který mu povyprávěl, jak brněnští hurávlastenci v roce 1879 uštvali prof. A. Vaška (otec Bezruče), že si troufl vydat „Filologický důkaz“ o Hankově podvrhu. Masaryk si rovněž v roce 1886 užil řádění pravověrců, když mu rozbíjeli ve vinohradském bytě okna.
V roce 1887 sdružil politické souvěrce realistického politického nazírání na běh života do skupiny „Realisté“ a Herbenův list „Čas“ se stal jejich mluvčím. Masaryk vzpomínal: „Stál jsem proti Kocourkovu a Hulvátovu a politiku jsem žádal rozumnou a poctivou.“ V roce 1893, kdy policie „umravnila“ českou státoprávní mládež odsouzením 67 z nich na dva roky na Bory, začal vydávat revue „Naše doba“. Přemýšlel v ten čas o koncepci národních českých dějin a vydal svůj výklad v knize „Česká otázka. Snahy a tužby národního obrození.“ a na to „Jan Hus: naše obrození a naše reformace.“ To byla podstata jeho chápání českých dějin. Třetí spis nazval „Karel Havlíček: snahy a tužby politického probuzení.“ Navázal na Palackého pojetí českých dějin, v němž předbělohorská doba vrcholila v husitské revoluci, která světu otevřela náboženskou reformaci. Z toho Masaryk vyvodil, že: „Česká otázka je otázkou náboženskou.“
Z tohoto pojetí českých dějin mu vytryskla jako míza otázka humanismu, čili lidskosti. Masaryk napsal útlou knížku, která je zpovědí lidského srdce a nazval ji „Ideály humanitní“. Ideálem lidského života nejsou liberální rvačky o bohatství, ale polidšťování života. Jsou to kapitoly o lidství, odlišující svět zvířat od lidí.
V 90. letech Masaryk rázně vstoupil do filosofické diskuse o sociálních jevech času, kdy se zvedalo hnutí dělnictva v politickou sílu země. Napsal objemnou knihu „Otázka sociální“, která je filozofickou polemikou s materialistickou koncepcí sociálních problémů Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Lenin Masarykovu knihu uvádí v roce 1907 v bibliografii své knihy „Materialismus a empiriokriticismus“.
V roce 1899 se z českého života vyřinul antisemitismus, ožily protižidovské pogromy. V Polné na Jihlavsku někdo zavraždil dívku a bezhlavý antisemitismus obvinil z činu žida Leopolda Hilsnera. Prý vraždil podle židovského rituálu. Byl odsouzen k smrti. Masaryk prokázal na faktech, že nejde o rituální vraždu, ale antisemité připravili soudní vraždu. Hilsner byl zproštěn viny. Masaryka málem uštvali, rozbíjeli mu okna, a jen rozvaha Charlotty jej udržela v Praze, z níž se chtěl vystěhovat.
Masaryk přednášel i dělnictvu, souhlasil s jejich oprávněnými sociálními požadavky. V roce 1907 jej proto sociální demokraté podpořili v získání poslaneckého mandátu (1908-14) na Říšský a zemský sněm za Valašsko. Věřil s Palackým v možnost federativního Rakousko-Uherska, ale když po atentátu v Sarajevu 28. 6. 1914 vyvolaly Rakousko a Německo l. světovou válku, věděl co zla způsobí. Ve čtyřiašedesátce odjel s mladší dcerou Olgou do emigrace, aby v zahraničí připravoval vznik České republiky. Alice zůstala s matkou doma, Jan narukoval do Haliče a malíř Herbert zemřel za rok na tyfus.
Masaryka v zahraničí znali z polemik s Tolstým o neodporování zlu. Třikrát byl za Tolstým v Jasné Poljaně. K Rusku se vyjádřil objemnou knihou „Rusko a Evropa“, přeloženou do několika jazyků, ale v carském Rusku ji zakázali. Už 6. prosince 1915 promluvil k 500. výročí upálení M. Jana Husa a vyhlásil právo Husova národa na samostatnost. Přednášel tehdy na King’s College London a v únoru 1916 začal domlouvat podmínky pro činnost české emigrace s ministerským předsedou Francie, kde vznikla „Česká národní rada“, kterou v půli roku 1918 uznaly za nejvyšší orgán čsl. národa: Francie, Anglie, USA, Japonsko, Itálie. Dne 14. října 1918 dr. Beneš v Paříži oznámil ustavení Prozatímní česko-slovenské vlády.
Masaryk byl od května 1917 v Rusku, kde se dojednávaly podmínky pro odjezd českých legií do Francie. Zjara 1918 jednal s prezidentem Wilsonem, jemuž přednesl čsl. program a dne 30. 6. 1918 se v Pittsburghu sešli Češi a Slováci k dojednání společného státu. Prezident Wilson odpověděl dne 18. října 1918, zřejmě i zásluhou Masaryka, Rakousku na jeho nabídku kapitulace velmi jasně: národy samy rozhodnou, zda chtějí, či nikoli zůstat součástí monarchie.
Masaryk se vracel domů a dne 20. prosince 1918 jej vítali v Horním Dvořišti a dne 21. prosince, za zimomřivého času, jej bouřlivě přivítala Praha. Alois Jirásek mu podal ruku už jako zvolenému prezidentu ČSR. Československá republika si musela své hranice dlouho dobývat na mírových jednáních v Paříži, ale i doma vojensky. Masaryk definoval svůj demokratický a humanistický program ještě dvěma spisy: „Cesta revoluce“, která je souborem jeho prezidentských projevů, a „Světová revoluce“, v níž podal výklad velkého dramatu l. světové války, osvobozovacího boje Čechů a Slováků a s ním i demokratických úkolů země. Kniha vyšla do roku 1930 v 16 vydáních a v 8 jazycích.
Její poslední stať nazval „Demokracie a humanita“ a zdůraznil v ní: „Ježíš, ne Caesar, opakuji, toť smysl našich dějin a demokracie. Nejhlubší argument pro demokracii je víra v člověka, v jeho hodnotu, jeho duchovnost a nesmrtelnou duši: to je pravá metafyzická rovnost.“
Masaryk byl čtyřikrát zvolen prezidentem. Dne 12. prosince 1935 abdikoval pro vysoký věk a doporučil za sebe dr. Beneše. Tušil z Německa nebezpečí nejen pro českou zemi, třebaže nemohl dohlédnout času bytí a nebytí českého národa.
