Alexandr Andrejevič Archangelskij
Narození a úmrtí
- 23. 10. 1846 (Staroje Tězikovo, Rusko)
- 16. 11. 1924 (Praha)
Památníky
- Pohřben na Olšanech, 1925 převezen na Tichvinský hřbitov do Petrohradu
- Máchova 1122/2 (místo bydliště i úmrtí); PD, 1924
Odkazy
Rusko se zotavovalo z války a revoluce a po celé zemi vyvěšovali plakáty bosého, ubohého starce, u nohou zlomený klas a jediné slovo: POMOGI! (rusky POMOC!) Ztýranou zemi válkami a revolucí trápil hlad. Ve zničené zemi, zlém čase, kdy nebylo co do úst, obdržel šestasedmdesátiletý sbormistr ruského chóru Archangelskij, na něhož se dávno zapomnělo, naléhavý dopis od krajanů z Prahy, kteří po revoluci zůstali v pražské emigraci.
Pravoslavní jej dobře znali z mládí. Možná, že někdo z emigrantů zpíval v jeho chóru a věděli, jak je těžká samota, byť je člověk ve vlastní zemi. Naléhali, aby přijel do Prahy a pomohl jim zdokonalit pražský pravoslavný sbor, který zpíval v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí.
Archangelskij váhal, zda má vůbec právo opustit rodnou zemi a zda si má troufnout tak dalekou cestu podstoupit. Ano či ne bývá v životě málo, protože život má většinou větší výběr. Možná, že si pomyslel, co by řekl světoběžný přítel Čajkovskij, spolužák z Petrohradské konzervatoře. Ale muzika je mladá v dětství i ve stáří.
Snad vzpomněl své slávy z let 1898–1899, kdy putoval s pětisetčlenným chórem po Rusi. Byl sboru skladatelem, upravovatelem, dirigentem, financiérem. A stejně tak tomu bylo na poutích zahraničím. Když si zalistoval v životě, pocítil volání sirén na rozbouřeném moři hudby. Ten pocit jistě hřál a hojil rány.
Ustavit tehdy pětisetčlenný sbor, znamenalo najít stejně posedlé tuláky životem s písněmi na rtech. Rusko je mělo. Je v něm velká tradice poezie a hudby, jež rozdávali mladí na pódiích i u památníků svých idolů. Snad proto se Archangelskému podařilo získat pěvců za nejistý chléb. Zpívali duchovní i světské písně a on skládal, upravoval, opisoval partitury, prostě sám sobě šéfem, bankéřem, organizátorem. Leckdy napsal Čajkovskému o půjčku na věčné splátky.
Muzika mu vyzdobila dětství, takže v šestnácti dirigoval chorpenzského semináře a na konzervatoři v Petrohradě vedl šedesátičlenný sbor. Při vší starosti o sbor napsal přes padesát chrámových skladeb a písní a mezi nimi jsou dvě mše, několik panychid a bezpočet písní. Samozřejmě, že musel provádět mnoho sborových úprav a zdokonalovat obsazení sboru. Je známo, že mohutná harmoničnost hlasů pravoslavného sboru nahrazuje orchestr a hymničností dokáže naplnit klenby chrámů obrovským pathosem až k mrazení. Archangelskij uměl ze sboru i jednotlivých hlasů vykouzlit úchvatnou dynamiku. Později jako první sbormistr snad i na světě nahradil ve sboru dětské alty a diskanty, jež musely být věkem dětí obměňovány, ženskými hlasy.
V Praze si roku 1923 otevřel novou kapitolu života. Poznal ruské spisovatele, např. Averčenka, Čcheidze, historika V. A. Franceva, jazykovědce Kopeckého, přišla i básnířka Cvetajevová aj. Emigranti, zejména z Ukrajiny, měli svou zemědělskou školu v Poděbradech. Archangelskij se zabydlel v čistém prostředí Vinohrad. Denně vycházel z domu a pěšky putoval historickým centrem až na Staroměstské náměstí do pravoslavného chrámu sv. Mikuláše. Postupně se na koncerty Archangelského sboru chodilo jako do koncertní síně. Měl v repertoáru české písně a hlavně Smetanu.
Tvůrčí rozbřesk byl až krutě krátký. V půli listopadu 1924 vyšel z vinohradského bytu a padl na ulici. Tak umírají vojáci i ti, co naplnili svůj život.
Když se v Rusku zklidnil čas, převezli Archangelského do Petrohradu.