Antonín Sova

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník. Lyrik jihočeské krajiny impresionistického ladění. Psal verše i prózu. Z díla: „Z mého kraje“, „Zlomená duše“, „Ještě jednou se vrátíme“, „Básníkovo jaro“, „Sloky děkovné“. Z prózy: „Ivanův román“, „Tóma Bojar“, „Výpravy chudých“.
„Já navštívil jsem živé/a přehléd v řadách rovy./To všechno, co žil jsem dříve,/je uzavřeno slovy.“
— A. Sova, Sloky děkovné
Sova portret01.jpg
Narození a úmrtí
  • 26. 2. 1864 (Pacov)
  • 16. 8. 1928 (Pacov)
Památníky
  • Široká 97; PD, J. Lankáš 1984
  • Pohřben v Pacově (popel pod kamenem v městském parku)
Odkazy

Byl rodákem z Pacova, ale dětství prožil v blízkém Lukavci, kde otec učil na škole a hrál na kůru. Osud mu odemkl krůčky poezie i tím, že jej učila Jana Fridová, sestra J. Vrchlického, a na píseckém gymnáziu „pootavský slavík“, čili básník Adolf Heyduk, který jej učil a v roce 1885 byl u jeho maturity. Vnímavě citlivý chlapec meditoval o kraji, o životě a matčina předčasná smrt i vleklá míšní choroba mu ladila srdce do moll. K tomuto uzlíčku trápení mu o studiích práva v Praze do života vstoupila i věčná nouze.

Sova miloval rodný kraj až k extázi, probíral se jeho krásou a také chudobou, jejíž bránou sám vešel do života. Měl velký sociální cit, který zvroucněl v době, kdy neměl na studia. Vydělával si na živobytí po redakcích i v Ottově naučném slovníku. Učitelka Fridová požádala bratra Vrchlického (Emil Frida), aby mu nějak pomohl a podařilo se: Sova se dostal na pražský magistrát.

Sova básnicky debutoval v Sládkově časopise „Lumír“ (lumírovci) verši ze sbírky „Z mého kraje“, čili jeho kraje, v němž „vzduch mírně chlazen vlnami se houpá“ (báseň Jihočeské rybníky). Byl to nevšedně lyrický tón a brdský rodák Sládek mu porozuměl, protože jemu učarovaly rodné Brdy. Sova nasbíral brzy i na druhou sbírku „Květy intimních nálad“ a zakrátko vyšly jeho verše „Realistické sloky“. Obklopen ruchem velkoměsta, slyšel ticho rodného kraje, proto mu Praha tolik k srdci nepřirostla. Spíš jej rmoutila svou malostí, pohodlností, shonem a přetvářkou. Vnímal ji v kontrastu s rodným Pacovskem a jeho věčné smutky se měnily až v hořkost.

V 90. letech revolučních vášní české mládeže, jež zápasila o české státní právo, zinscenovala v roce 1893 rakouská policie soudní proces s tzv. „Omladinou“ a poslala 68 českých revolučních mladíků do vězení na Bory. Sova zprvu jemně zapreludoval verši „Soucit a vzdor“, ale na to vydal básnické svědectví času ve sbírce „Zlomená duše“. Nálady po procesu byly rozporuplné, od anarchie k melancholii. Když vyvřely zloba, ironie i skleslost, Sova zahrál oslavu češství v básni IV. Smetanovo kvarteto „Z mého života“. A byla to také odpověď na polemiku s německým historikem Mommsenem, který svým krajanům radil, aby rozbíjeli české lebky.

Sbírkou „Ještě jednou se vrátíme“ se Sova obrátil se ke svému kraji stejně, jako to po několika desetiletích udělal Halas. Ten vroucí návrat „domů“ je vždy něco z trpkého prožitku národa v české poezii. Sova vydával sbírky rok co rok. Začátkem 20. století už pociťoval víc důvěry v lepší časy a symbolicky se zvedal až k vesmírnému řádu. Věřil, že přijde „Údolí nového království“ plné humanity.

Rozhodujícím rokem v jeho životě bylo jmenování ředitelem Městské knihovny v Praze v roce 1928. Oženil se, ale neměl štěstí na souzvuk citů. Zanedlouho zůstal sám se svým duševním i tělesným trápením, jež mu bránilo v hybnosti. Usídlil se v Široké ulici poblíž Městské knihovny a jeho život se uzavřel na cestu do práce a zpátky. V samotě psal poezii, povídky i romány. „Ivanův román“ nebo „Výpravy chudých“ jsou osobní „zpovědí“ zklamaného studenta z jižních Čech životem v Praze. V románu „Tóma Bojar“ zalistoval v osudu života vzdělaného zemědělce.

Po první světové válce se do jeho tvorby vrátila vlastenecká symbolika vlivem zrodu samostatného československého státu. Sbírky „Dobrodružství odvahy“ nebo „Zpěvy domova“ patří k tomu nejkrásnějšímu, co se v české literatuře zrodilo za první světové války i po ní. V jeho poezii se usadila vyrovnaná lidská moudrost. Sova vydal ve 20. letech zpověď, vyznání zralého rozumu a lidské moudrosti ve sbírce „Žně“:

„Bolesti mé vykoupené/jak zkrotlé šelmy leží/u mých nohou. Nakupené/v okně tříště střech a věží/odhmotněných výší klenou/oblasti. A věčno střeží/chvíli žití pochopenou.“

Pro úplné znehybnění musel Sova opustil svoje ředitelské místo a uzavřít se do čtyř zdí. Scházel mu kontakt s lidmi, což jej vhánělo do halucinačních, fantazijních obrazů krajiny, dějů, včetně vizí o budoucí společnosti. Našel si v podkrkonoší městečko Vysoká nad Jizerou, jež často hostilo Raise, O. Thera, R. Jesenskou, A. Staška či Malířovou a Dyka.

Poslední verše si však Sova jel znovu vyzpívat do svého rodiště, jakoby se chtěl opřít o bezpečí a jeho jistotu. Sbírka „Drsná láska“ vznikla v roce 1927 v Pacově, kde také zesnul. Jeho popel byl uložen pod žulový kámen v městských sadech, kde sochař J. V. Dušek postavil básníkův pomník.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!