Bohumil Říha

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český učitel a spisovatel. Autor knih pro děti, vesnických a historických románů. Nositel „Ceny Hanse Christiana Andersena“. Z díla: „Honzíkova cesta“ (zfilmováno), „Na útěku“ (pro dívky), „O letadélku Káněti“ (pro nejmenší). Z románů: „Venkovan“, „Země dokořán“, trilogie z doby Jiřího z Poděbrad.
„Na život je třeba odpovídat odvahou, zvláště chceme-li, aby za něco stál.“
— B. Říha
Narození a úmrtí
  • 27. 2. 1907 (Vyšetice u Votic )
  • 15. 12. 1987 (Dobříš)
Památníky
Odkazy

Rodina jezdila s kovářským řemeslem po dědinách a natrvalo se usadila v Čáslavi. Bohumil si prožil a vyslechl hodně příhod a dramat udřených formanských životů, jež se mu za studií na učitelském ústavu připomínaly jako na filmu. V roce 1925 začal učit malé caparty ve městě, kde byl pohřben Jan Žižka, v Čáslavi. A jak život běžel, přesouval se z místa na místo. Nejdéle zůstal v Habrech, poblíž Přibyslavi, kde stojí Žižkův památník, protože tu v poli husitský válečník zemřel.

V jednatřiceti se na celou válku usadil v lázeňských Poděbradech. Nebyl jenom učitelem a školním inspektorem, ale i spisovatelem, který se hluboce vyznal v dětské duši. Povídky, fejetony a vyprávění mu zveřejňoval Eduard Bass v Lidových novinách. Říha měl k talentu obrovskou zkušenost z putování dědinami a nepočítaně příhod dospělých i capartů, které učil. Lze říci, že „přečetl“ dětské dušičky až na dno jejich rozumu a citu. Jeho hrdinové běhali naboso, pásli kozy a krávy. Na lukách a u potoků bylo všude dětských dramat a záhad na tucty. Za stromy, keři, pod břehem potoka, a těch tajemství!

Po čtyřech letech v Poděbradech a pak a ve Vysokém Mýtě, si nastřádal do šuplíků zprvu na dvě knížky pro nejmenší: „O lékaři Pingovi“ a „O třech penízcích“. Byl to už poválečný čas, kdy se země klovala z poválečné tříště v ruchu představ o dalším životě dědiny. Snilo se o tom, aby staré opratě nahradil traktor, mlátičky, kombajny a přitom bylo potřeba opravovat domy, přes něž se převalila válka. Nebyly to nějaké vodní záplavy, ale škody po válce. Říha v roce 1952 prožíval sjednocování pozemků do družstev, to staletími nevídané úsilí spojit se jako lidé i jako majitelé pozemků. Šlechtické latifundie byly rozlehlé, ale políčka „ceckářů“ jako dlaň.

Přišla dramata rozorávání mezí na polích i v lidech. Než se přeženou bouře, uprchne chvilka, než se utiší bouře mezi lidmi, uplynou léta. Poválečné roky byly patrně jedny z největších dramat země.

Za války psal Říha o dětech a pro děti - povídky pro chlapce, romány pro dívky, povídání pro nejmenší a od začátku padesátých let se jeho próza chtě nechtě musela přimknout k současným proměnám. Tehdy vydal známou knížku „Honzíkova cesta“ (1954). Děti chytla, četly ji celé generace. Zlákala i filmaře. Malý Honzík na pouti dědinou a městem potkával hodně podivuhodného, zajímavého a trápil mozeček otázkou, co je a není správné. Akcent na mravnost není pro Říhu jen naukovým tématem, ale velkým kodexem lidského života vůbec. Snad právě tato etika života učinila jeho vyprávění hluboce lidským.

V roce 1959, kdy měl Říha za sebou i romány pro dospělé: „Země dokořán“, „Venkovan“, „Dvě jara“ aj.), v nichž stejně jako V. Řezáč pronikal do poválečných změn v pohraničí i v dědinách kolem, byl už ředitelem Státního nakladatelství dětské knihy (později Albatros) v Praze. Bylo to první vydavatelství knížek výhradně pro děti. A naštěstí ho řídil Říha, člověk nadmíru povolaný. Rozdělil ediční program podle věkových kategorií dětí. Program obsahoval nejen dětské knížky domácí produkce, ale vybíral i z toho nejlepšího ve světě. Říha, jako vydavatel a spisovatel, zpracoval pro dětskou zvídavost první „Dětskou encyklopedii“, o všem možném, zajímavém a potřebném pro racionální vývoj dítěte.

Hrdinové jeho dětských knížek brouzdají důvěrnostmi dědin i měst, prožívají dramata ze setkání s neznámým a vracejí se do tepla domovů. Velmi populární byly knížky pro nejmenší: „O letadélku Káněti“, nebo „Vítek“ a další Vítkovy příběhy, „Adam a Otka“, „Divoký koník Ryn“, „Jak vodníci udobřili sumce“, nu, je toho celá řada.

Říhovo vyprávění o dětech a pro děti v roce 1980 ocenili mezinárodně v podobě „Ceny Hanse Christiana Andersena“. Cizina především viděla velkou přednost v Říhovo snaze věnovat dětem promyšlenou pozornost, jejíž podstatou nebude zisk, ale dětské srdce a vědomosti. Bylo to vlastně návazné pokračování školy. Říha zasedal v redakcích dětských časopisů a při nakladatelství dětské knihy vznikl „Klub dětských čtenářů“, čili výběr toho nejlepšího pro děti. Na pedagogické fakultě v Brně i na filosofii v Praze se přednášelo o dětské literatuře a v Čsl. akademii věd vznikl Kabinet dětské knihy. V roce, kdy Říha převzal Andersenovu cenu, se v Praze konal 17. kongres IBBY. Bylo to uznání a pocta Říhovi.

V trilogii „Přede mnou poklekni“, „Čekání na krále“, „A zbyl jen meč“, psal o Jiřím z Poděbrad. Jeho vesnickým románům se právem vytýkalo málo života, (např. „Venkovan“), protože jeho vize předběhla přítomnost. Říha se zasloužil o českou literaturu pro děti, která má svá specifika, jež se propracovala do teorie. V jedné promluvě Říha napsal: „Já osobně věřím v převahu aktivních prvků v nitru člověka a jeho vůli budovat osobní a společenské štěstí.“

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!