Bohuslav Schnirch

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český sochař generace umělců Národního divadla, čili tvůrci jeho výzdoby. Z jeho díla: Triga (trojspřeží) na Národním divadle, tympanon nad jevištěm s nápisem „Národ sobě“, medailony v královské lóži aj., lvi a sfingy u Rudolfina, alegorické plastiky v Národním muzeu, Jiří z Poděbrad v Poděbradech, V. Hálek na Karlově náměstí.
„Dům sochaře B. Schnircha, postavený roku 1875 podle návrhu A. Wiehla a J. Zeyera. Sgrafita a socha Merkura ve vestibulu od B. Schnircha, freska od Ženíška.“
— nápis v domě B. Schnircha
Bohuslav Schnirch 1901 Vilim.png
Narození a úmrtí
  • 10. 8. 1845 (Praha)
  • 30. 9. 1901 (Praha)
Památníky
  • Mikovcova 548; Jeho dům, nápisy v něm, 1875
  • Pohřben na Olšanech
Odkazy

Odkud a kdy jej napadlo, že bude umělcem, bůhví, neboť otec byl železničním inženýrem, který s rodinou pobyl i ve Štýrském Hradci a strýc, ten stavěl mosty, např. bývalý visutý most proti Národnímu divadlu. Bohuslav v Praze studoval na gymnáziu a potom na technice u arch. J. Zítka. Rodina mu umožnila vstřebat a vidět co nejvíc, a když chtěl studovat umění, odešel do Vídně na akademii a v roce 1871 do Mekky renesance Říma.

Odtud posílal Nerudovi do „Lumíru“ rozmanité črty a články, takže byl neustále v kontaktu s Prahou. Jeho všestranný talent se rozvinul do něžné lehkosti. V Římě byl nejdéle, a proto mohl, stejně jako Zítek, zrát pod jižním sluncem klasického umění.

V tom čase právě vyhlásili soutěž na výzdobu Národního divadla a Schnirch ještě pohroužen do římských skvostů už si skicoval se znalostí představ arch. Zítka nápady. Koneckonců z hlubokého poznání renesance vyrostl jeho styl zdobné lehkosti, elegance, který konvenoval se Zítkovo architektonickým cítěním.

Měl už také ocenění z vídeňské akademie, která mu udělila 1. cenu za sošku „Sv. Jiří“. Smysl pro neorenesanční modelaci se u něj snoubil s velkým smyslem pro detail. V Římě vysošil mnoho plastik s antickou tématikou, např. „Prometheus“, „Boj amazonek“, a roku 1875 se vrátil do Prahy. Jenže tvrdá realita mu zrevidovala představy, že si najde něco poblíž středu města, tedy vhodný a pokud možno větší ateliér. Představy mu nevyšly, ale Schnirch si se svým talentem i rodinným zázemím mohl dovolit víc.

Když nenašel ateliér, našel si klidné místo za právě zbouranými hradbami a branami v ústí Ječné ulice, kde bylo ještě liduprázdno. Do dvou let tu stál dům v tom nejtradičnějším pojetí, jehož fasádu i interiér mu vyšperkovali dva přátelé arch. Wiehl s arch. Janem Zeyerem. Fasáda zasvítila neorenesančním šatem se Schnirchovými sgrafity a na interiéru zapracoval malíř Ženíšek. Kašnu ve vstupní hale si přizdobil sochou Merkura a stejně tak i schodiště. Tak vznikl pozoruhodný dům, který přesto, že jej sevřela pozdější zástavba, ozvlášťňuje Mikovcovu ulici na Vinohradech dodnes. Dům se stal památkovým objektem.

Při stavbě Národního divadla se zformovala skupina umělců, jež umělecky stmelovala Zítkovo neorenesanční elegance, a právem se jí říká generace Národního divadla. Schnirch skvěle sochařsky doplňoval Zítkův základní rytmus stavby, a jistě proto byl umělecky Zítkovi nejbližším spolupracovníkem. Schnirchovy plastiky na logii, většina jeho ornamentů, tympanon nad jevištěm s nápisem „Národ sobě“, medailony v Královské lóži, vlysy, stropy atd., to vše se stalo neodmyslitelným tmelem interiéru. Nejznámější Schnirchovo plastikou na Národním divadle je triga, antické trojspřeží na schodišťové věži, jež byla dokončena až po sochařově smrti.

Dne 12. srpna navečer šel Schnirch se stavbyvedoucím po Národní třídě směrem k Václavskému náměstí a ještě se ohlédl, aby pohladil stavbu. Nad Národním divadlem vyrazil kouř. Běžel zpátky, stovky lidí vyrazily odevšad a křičely, že Národní divadlo hoří. Osud se shlukl do náhod a hasit se začalo až plamen protrhl střechu a vyrazil k nebi. Z národního zděného symbolu zbyly ohořelé trosky. Byla zničena i maketa Trigy a umouněný Schnirch prý po příchodu domů plakal jako dítě.

Podruhé otevřeli Národní divadlo bez trigy, protože provedení bylo drahé. Nové modely, jež Schnirch připravil, musely čekat, protože roku 1901 Schnircha ranila mrtvice. Po deseti letech ji s bohyněmi vítězství dopracovali sochaři Rous, Halman a Šaloun.

Schnirch byl nesmírně pilný sochař a svým osobitým stylem vyzdobil mnohá místa Prahy. Jeho dílem jsou sfingy a lvi u vchodu do Rudolfina, alegorické skupiny pod kupolí Národního muzea, plastiky v Zemské bance, v Pražské městské pojišťovně, v Živnobance a jinde. V roce 1891 se do Prahy seběhly tisíce lidí na 2. Jubilejní průmyslovou výstavu a Schnirch právě pracoval na své nejpopulárnější plastice jezdecké sochy Jiřího z Poděbrad, které stojí na náměstí v Poděbradech (odhaleno 1896).

O vypsání soutěže na jezdeckou sochu sv. Václava na Václavském náměstí v Praze se dozvěděl pozdě, ale Schnirch jen pár měsíců před ukončením termínu odevzdal svůj model. Tak velikou příležitost si nechtěl nechat ujít a pracoval dnem i nocí aby vytvořil sochu sv. Václava s gloriolou nad hlavou, v jedné ruce prapor, druhou žehnal lidu. Komise měla nelehký úkol rozhodnout mezi Schnirchem a Myslbekem. Oba obdrželi l. cenu a třetí cenu získal sochař Rous. Za 12 roků se realizoval v atmosféře protičeské propagandy Myslbekův model sv. Václava.

V Praze můžeme vidět ze Schnirchova díla robustního býka u vchodu do bývalých holešovických jatek (nyní Holešovická tržnice). Na Olšanském hřbitově Schnirch vytvořil náhrobní jehlany na hrobech Tyrše a Fügnera, před Novoměstskou radnicí na Karlově náměstí stojí vznešeně poetický pomník básníka V. Hálka a na Městské spořitelně doplňují renesanční důstojnost projektu arch. Wiehla Schnirchovy reliéfy.

Schnirch dlouhý čas předsedal výtvarnému odboru Umělecké besedy a byl rozhodným zastáncem obrany krás staré Prahy. Ještě v roce úmrtí mu Praha připravila výstavu 72 skulptur, 34 kreseb a 15 fotografií.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!