Charlotta Garrigue-Masaryková

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Choť prvního prezidenta ČSR T. G. Masaryka. Klavíristka, vzdělaná vyznavačka sociálního humanismu a rovnoprávnosti žen. Napsala studii „O Bedřichu Smetanovi“, přeložila od Stuarta Milla „O poddanství žen“ (1890).
„Měl jsem zvláštní výhodu a štěstí, že se má životní pouť křížila s životní dráhou Charlotty - bez ní bych si nebyl vyjasnil smysl života a svůj politický úkol.“
— T. G. Masaryk
Charlotta Garrigue.jpg
Narození a úmrtí
  • 20. 11. 1850 (Brooklyn, New York)
  • 13. 5. 1923 (Lány)
Památníky
Odkazy

Rodině se vedlo už lépe, když otec nechal knihkupectví a zařídil si v newyorské čtvrti Brooklynu pojišťovnu. Proto si mohl dovolit poslat Charlottu na studium klavíru do Lipska, kde jako přistěhovalec z Dánska měl známé. Charlotta byla vážná, opravdová, hledala opěrné jistoty života v různých směrech náboženství. Přijela do Lipska a poznala ještě F. Liszta, který svou básnivou virtuozitou byl jejím idolem. Bůh ví proč jí zchromly prsty, ale měla nejen logiku myšlení, ale i vůli. V roce 1877 se na konzervatoř vrátila a v půli června ji v jídelně penzionu Goringových oslovil vysoký, pohledný muž. Zjistili, že oba milují Shakespeara a Goetha. Imponoval jí smyslem pro pravdu, mravnost a spravedlnost. Hledal v Lipsku prameny ke své habilitační práci.

Sedmadvacetiletý Masaryk si do deníku tehdy zapsal: „Je velmi vzdělaná a vážná, zajímá se o všechno.“

Po půl roce 15. března 1878 spolu uzavřeli sňatek ve Vídni. V Tomášovo rodné obci se povídalo, že si vzal bohatou americkou černošku. Jenže situace mladého manželství byla prozaická. Docent Masaryk přednášel na univerzitě, ale peníze si museli věčně vypůjčovat. Neznal české hlavní město, byl uvyklý na Vídeň, ale v roce 1882, kdy v Praze vznikla česká univerzita, stěhovali se do české metropole za lepší obživou. Přijeli se dvěma dětmi. S Alicí (*1879) a Herbertem (*1880). Našli si byt na Smíchově, ale zanedlouho se stěhovali do Thunovské ulice na Malé Straně a pak do budovy Osvěty na Vinohradech. Masaryk samozřejmě už z českých dějin věděl hodně, s leckým si v Praze dopisoval, ba i Charlotta už zvládla jakž takž češtinu. Netrvalo dlouho a jejich byt se stal jakýmsi „salonem“ intelektuálů, v němž se vášnivě debatovalo.

A přišly další děti: Jan (1886), Hanička (1889), která brzy zemřela, a Olga (1891). Jistěže to bylo pro Charlottu dost starostí, ale přesto si rozdělila čas tak, aby mohla na schůzky „Amerického klubu dam“ u Vojty Náprstka, ba chodila i do Sokola. Vlivem Masaryka nahlédla do české kultury. Zahořela pro mravní imperativ Jana Husa, Chelčického, Havlíčka, Nerudy, a přehluboko se vyznávala z lásky k Němcové. Byli jí všichni blízcí moudrostí a mravními hodnotami života a myšlenek. Její někdejší unitářská idea nebyla od těchto Čechů vzdálená, protože podstatou jejich života byl smysl pro pravdu a sociální spravedlnost.

Masaryk vzpomínal, že jejímu matematickému rozumu a logice vděčil za korekci myšlenek ve svých článcích a studiích. „Měla výbornou hlavu“, říkal, „ba lepší než já,“ dodal dojatě po její smrti. Její matematicky přesný úsudek jej podržel ve „svatokrádežné“ vědecké kritice staročeských Rukopisů, kterou započal roku 1886 ve svém časopisu „Athenaeum“. I v proslulé „hilsneriádě“, kdy nesmlouvavě kladl soudní porotě důkazy proti obžalobě Žida Hilsnera z rituální vraždy. Tehdy mu rozbíjeli okna i studenti, kteří houfně navštěvovali jeho přednášky.

Charlottě vděčil za to, že mu vymluvila úmysl vystěhovat se z Prahy. Ta hledala v pražském prostředí cinkot svých idejí a našla jej v politickém programu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické, jejíž členkou jeden čas byla. Sympatizovala nejen s jejich sociálním programem pro dělnictvo, ale i s jejich bojem za rovnoprávnost žen. Už v době studií četli s Masarykem knihu Stuarta Milla „O poddanství žen“ a Charlotta ji s jazykovou pomocí své učitelky češtiny přeložila a v roce 1890 vydala. V roce 1894 v časopisu „Nový čas“ otiskla svou monografii „O Bedřichu Smetanovi“, protože Smetana byl pro ni hudebním géniem českého národa.

Nejtěžší zkouškou její pravdumilovné povahy, skromnosti a hlubokého citu byla 1. světová válka. Masaryk byl poslancem vídeňské Říšské rady a v té osudové křižovatce dějin nemohl učinit svůj těžký, pro rodinu zásadní, krok bez ní. Charlotta věděla, že rozbít rakouský „žalář národů“ bylo nezbytností, a že český národ má historické právo na svobodu po 300 letech pod habsbursko-katolickou vládou. V prosinci 1914 odešel Masaryk v doprovodu své mladší dcery Olgy do emigrace. Doma by jej čekalo vězení, mlčení a ostraha.

Charlottě se rozešla celá rodina: Jana povolali k vozatajstvu do Haliče, Herbert zůstal jako otčím dětí malíře A. Slavíčka doma, jenže jako citlivý člověk a malíř opatřoval ruským zajatcům jídlo, nakazil se tyfem a roku 1916 zemřel. V tom roce rakouská policie zatkla Alici a Charlotta doma osiřela. Psychická choroba, jíž trpěla od druhého porodu, ji svázala bolestnou úzkostí. Nikdy však u policejních výslechů nepromluvila a málo se stýkala s lidmi. Po svém devítiměsíčním věznění ji Alice našla doma ve špatném fyzickém a psychickém stavu.

Masaryk po návratu domů v prosinci 1918 našel Charlottu v sanatoriu. V roce 1919 se léčila ve veleslavínské psychiatrické léčebně a její zdravotní stav se zlepšoval. Vyhýbala se všelijakým oficialitám. A když už nebylo zbytí, chovala se prostě a skromně. Jednou navštívila trojskou pomologickou zahradu (kdysi byl jejím ředitelem syn B. Němcové, Karel) a tam ji uvítal jakýsi ceremoniář slovy: „Jsme velmi rádi, paní prezidentová, že jste nás navštívila.“ Charlotta zdvořile odvětila: „Já jsem paní Masaryková. Prezidentem je můj muž.“

Masaryk ji v léčebných pobytech ve Veleslavíně denně navštěvoval, ba zřídil si vedle jejího pokoje pracovnu. Charlotta zemřela obklopena rodinou na zámku Lány.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!