Eduard Grégr

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Politik a lékař. Od roku 1861 člen Českého zemského sněmu, od r. 1883 poslancem Říšské rady, 1891 přísedící zemského výboru. Majitel tiskárny, z níž vycházely Národní listy, Politik, Květy, Národní škola a jiná periodika. Vydával českou a světovou literaturu i jiné knihy. Spoluzakladatel Sokola, zakladatel Řemeslnicko-živnostenské besedy a Typografické besedy.
Eduard Gregr Biza.jpg
Narození a úmrtí
  • 4. 3. 1827 (Steyr v Rakousku)
  • 1. 4. 1907 (Lštění)
Památníky
Odkazy

Jeho rodiště v rakouském Štýru bylo jedno z míst, kde otec působil jako geometr. Brzy se vrátili do Březhradu u Hradce a začas trvale zakotvili v Nových Dvorech, kde byl otec polesným. Eduard byl o dva roky starší než bratr Julius. Oba chodili na gymnázium v Písku, kde se nachází nejstarší kamenný most v Čechách, ale i kouzelné panorama hradeb nad Otavou, bohatá kultura, v níž vyrůstali a působili básník Heyduk, Šrámek, hudebník Ševčík, Aleš, inu slavných jmen je bezpočet.

Eduard odešel po maturitě studovat filosofii na Vídeňské univerzitě, ale v devatenácti už byl v Praze na lékařské fakultě u světoznámého vědce J. E. Purkyně, u něhož v roce 1854 promoval a zůstal jako asistent.

Po rozehnání Kroměřížského sněmu (1848-1849) císařským vojskem a potrestání českých rebelů byl český národní život přidušen. I Purkyně, Palacký, Čelakovský a ostatní přední vlastenci byli vehnáni do soukromí. E. Grégr se zabýval zoologií, fyziologií a psal studie např. „Darwin o vznikání rostlin a živočichů na zemi naší“, „Úvahy o vyvinování se tvarů živočišstva“ nebo psal hesla pro Kobrův naučný slovník. V roce 1858 se habilitoval na docenta lékařské fyziky. V době vládní diktatury Bacha, jež po sněmu v zemi vládla, rostl v nadějného vědce.

Jenže přišla obrovská radost Čechů z porážky Franz Josefa I. u Solferina (24. 6. 1859), kdy polekaný císař vydal tzv. „Říjnový diplom“ (20. 10. 1860), v němž přislíbil ústavnost. Český život vybuchoval národní činností. Vznikl pěvecký spolek „Hlahol“, který ani nečekal na povolení a zapěl nad hrobem českých koryfejů P. J. Šafaříka a V. Hanky. Pak se jako z líhně klubaly české spolky „Sokol“, „Umělecká beseda“, divadlo a různé jiné spolky. Bratři Grégrové byli jiskry, jež zapalovali oheň aktivity. Julius byl právník a okamžitě vyběhal koncesi na vydávání „Národních listů“, jež nabídl Palackému, Riegrovi, Braunerovi, Purkyněmu a Tomkovi atd., kteří vedli český národ.

Dne l. 1. 1861 vyšlo za velké slávy 1. číslo Národních listů. Eduard byl při tom, a když noviny Juliovi kvůli kritickému článku zastavili, převzal je Eduard. Eduarda musel vyřešit životní resumé: buď věda nebo politika! Vybral si druhé. Pomáhal bratrovi v Národních listech a založil tiskárnu. Ve volbách v roce 1861 byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu za Vysokomýtsko, Skutečsko a Hlinecko a už z něj až do smrti neodešel. Když si v roce 1865 bratr odpykával trest za tiskové přestupky, řídil za něj Literární přílohu Národních listů.

Eduardovu činnorodost odkrývá řada jeho politických brožur o stavu národního života a obtížích, jimiž se prodíral. Pracoval s Fugnerem a Tyršem v pražském Sokole, kde byl prvním jednatelem. Založil „Řemeslnicko-živnostenskou besedu“ a „Typografickou besedu“, kterou po léta řídil. V roce 1869 se v české zemi po husitsku rozhořely tábory lidu, jež demonstrovaly právo Čechů na stejné národní postavení, které se dostalo Maďarům vznikem „Rakousko-Uherska“. Tábory se přes zákazy a soudní procesy rozšířily i do Slezska a na Moravu. Eduard nechyběl mezi řečníky. Čeští poslanci na protest proti rakouské politice ignorovali zasedání sněmu i Říšské rady a vstoupili do tzv. „pasivní rezistence“ (neúčastnili se jednání).

Eduard začal vydávat české knihy a založil „Slovanské knihkupectví“, aby Češi víc poznávali slovanské bratry. Vydával knihy „Májovců“ (1858), čili generace Nerudy, „Lumírovců“, čili další generace kolem stejnojmenného časopisu J. V. Sládka i J. Vrchlického, kteří překládali světovou literaturu. Eduard po krameriovsku založil „Matici lidu“, v níž vydával lacinější knihy, dostupné i chudším.V jeho edicích vyšly skvosty světové poesie. Vydal Hálkovy a Nerudovy spisy, knihy „Historie literatury české“, „Malebné cesty po Praze“ a v roce 1876 se mu podařilo vydat knihu mužického básnického, titána ukrajinské literatury, Tarase Ševčenka „Kobzar“. Poprvé vyšla tato kniha necenzurovaná.

Eduard měl tiskárnu v rohovém domě Opletalovy ulice č. 929/22 a v ní tiskl i noviny a časopisy: „Národní školu“, „Besedu učitelskou“, „Květy“, „Časopis lékařů českých“ atd.

V roce 1885, když skončila tzv. „pasivní rezistence“ českých poslanců, byl Eduard zvolen do Říšského sněmu za obvod Roudnice, Louny, atd. Vedli s bratrem svobodomyslnou mladočeskou stranu, která se radikálnější politikou vyčlenila po smrti Palackého (1876) ze strany staročeské. Roku 1891 vůdce staročechů Rieger jednal ve Vídni o tzv. „punktacích“ (předběžný návrh dohody), aby na českých i národnostně smíšených územích platila za úřední jazyk i čeština. Staročech Rieger tuto českou ideu nevybojoval, a tím přestal být „vůdcem národa“.

Strana svobodomyslných v čele s Juliem Grégrem usilovala o české státní právo, a to už bylo o něčem víc. To už nebylo žebrání před fortnou rakouské milosti. Už nešlo o politické drobty, jak je prosazovali Palacký s Riegrem. Šlo o to, aby bylo Čechům přiznáno státní právo. V čele strany svobodomyslné, čili mladočechů, stál Julius, ale v podstatě ji vedli oba bratři. Eduard Grégr byl politikem, vydavatelem, prostě "Krameriem" své doby.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!