Eduard Kohout
„Život bez divadla to jsou sluneční hodiny bez slunce.“— E. Kohout
Narození a úmrtí
- 6. 3. 1889 (České Budějovice)
- 25. 10. 1976 (Praha)
Památníky
- Na Kampě 512/11; PD, 1978
- Pohřben na Slavíně
Odkazy
Přehlídka Shakespearových dramat k výročí 300 let od géniova úmrtí (1916), kterou léta připravoval režisér J. Kvapil, se stala hereckým koncertem Eduarda Vojana. Režisér Hugo Hilar si musel po deseti letech položit „hamletovskou“ otázku: Kdo za něj? Sedmatřicetiletý Kohout? Hrál v Národním divadle od roku 1916 a v Kvapilově přehlídce měl jenom drobné role. Dávno znal zpaměti Romea, Hamleta a Othella. Po kolikáté si říkal - mám či nemám, ale pak se odhodlal a napsal Hilarovi: „Neodvážil jsem se ptát, smím-li po něm vztáhnout ruku.“
Hilar myslel víc na herce Štěpánka, ale ten byl zadán na Vinohradech. Pozval Kohouta k sobě domů k rozhovoru, jak to dělával. Premiéra Hamleta byla 24. listopadu 1926, čtrnáct dní potom, co hlediště vypískalo operu „Vojcek„ za přítomnosti skladatele Berga s chotí. Skandál ještě neoschl a Hamlet by mohl přimíchat na další.
Kohout roli obdržel a dřel, třebaže uměl roli do poslední tečky. Měl zasloužený úspěch. Národní divadlo opakovalo Hamleta pětačtyřicet krát, což divadlo ještě nezažilo. Kohout za svou roli obdržel v roce 1927 Národní cenu.
Odmala si hrával „divadlo“ sám pro sebe, sledován z nábytkářské dílny otcem a z kuchyně matkou. Jednou spatřil cirkusového klauna a utekl s cirkusem. Našli jej až po třech dnech. Rodiče pochopili, že lámat takové zanícení zřejmě nepůjde, ale střežili jedináčka na každém kroku. On se ale obrnil tím, že se stáhl do své básnivé samoty.
V sedmnácti se mu útěk z domu povedl. Vytratil se s divadelní společností Růženy Šípkové, zrovna jako jeho vzor Vojan, který rovněž utekl za divadlem z rodné chalupy v Míšeňské ulici pod kavárnou „U Tří pštrosů„. V roce 1909 už se znal s hercem V. Vydrou starším a ten jej doporučil režiséru Vendelínu Budínovi do Plzně. Domov byl co kamenem dohodíš, tesknota na krajíčku - zahrál si v Shakespearovi a šel domů. Odmalička věděl, že touha něčím být, znamená bezohlednou dřinu, a proto se tvrdě učil, studoval klavír, zpěv a zazpíval si i v operetě.
V roce 1914 zašli s Vydrou mladším k Hilarovi do Vinohradského divadla a Kohout do dvou let hrál vedle svého idolu Vojana už v Národním divadle roli Bassania ze Shakespearova „Kupce benátského„. Zbožštil si Vojana tak, že se z Františka překřtil na Vojanovo Eduard. Do památného rozhovoru s Hilarem sehrál kolem 150 shakespearovských rolí, měl tudíž zkušenost a to snad temperamentní režisérem Hilar poznal. Mluvili o intonaci, barvě hlasu při vyslovení okřídleného „být či nebýt“. Řekl Hilarovi rovnou, že raději hrát nebude, bude-li namísto civilního projevu tlačen k tradiční póze. Svou civilnost si ověřil v roli robota Primuse v Čapkově hře „R.U.R.„ a ten mu za to přišel stisknout ruku.
Režisér Dostal ho také obsadil do něžné role Myškina v Dostojevského „Idiotu„. Kohout rozehrál lyrické struny tak, že kritik J. Trager na to po letech zavzpomínal: „Vrcholu svého hereckého mistrovství Eduard Kohout dosáhl v Myškinovi“. S Dostalem spolupracovali čtvrt století.
Roku 1932 Hilar zalistoval v Sofoklovu „Oidipovi„ a komu jinému by seděla hlavní role, než Kohoutovi. Jeho Oidipus byl tak vemlouvavě přesvědčivý, že publikum doslova bouřilo. Kohout modeloval slova něžně a vroucně. Pulíroval každou větu tak jímavě, že režisér Jiří Frejka v něm našel své představy o poetické dikci. Kohout hrál Oidipa a souběžně s Frejkou připravoval Nezvalovy „Milence z kiosku“. Prostě uměl rozdávat něhu vět i v Neveudově hře „Julie aneb Snář“.
Tichým snem Kohouta - poety, bylo tiché místo na Kampě, kde všechno vonělo čarovnou poezií zeleně, ticha a splavu. Našel si minibyteček za domem se dvěma válečky, kde bydlíval malíř a skvělý ilustrátor Kašpar. Vycházel z místnůstky na kamenný plácek balkonu nad řekou. Ještě v roce 1939 bydlel na pravém břehu Vltavy v budově Hlaholu naproti Žofínu a tu jeho touhu mu naplnila sestra, jež mu o prázdném bytečku vedle ní řekla. V tomto bytě bydlel do konce života a byť to bylo místečko jako dlaň, uspořádal jej i pro cvičení.
Za německé okupace byly v hledišti Národního divadla ovace zakázané, ale Kohout si v Calderónově hře „Život je sen“ našel okamžik, v němž v roli Sigismunda s chutí zahřměl: „Vyslovit svůj žal a vyběsnit svou nenávist.“ A v roce 1942 v Goethově hře „Torquato Tasso“ vášnivě vykřikl: „Chci volně myslit! V činech nás svět už obmezuje dost!“
V době zlé se Kohout rozběhl se svými monology po domovině a jeho verše promlouvaly jako Hašlerovy písně nebo jako Talichova taktovka k české utlačené duši. Po hrozné válce si Kohout přestával s hledištěm rozumět. Drsný realismus života vytlačoval jeho něžný pathos. Zahrál si ještě v Molièrovo „Misantropovi„, ve „Svatbě Krečinského„ Suchovo-Kobylina, ba znovu si zopakoval i Cyrana za bouřlivého uvítání publika (18. 11. 1949). Ještě v roce 1956 hrál ve hře přítele Nezvala „Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou“. To byl úlek z omezenosti barbarů politických jevišť zneužít hrozné síly objevené člověkem proti člověku. Po roce se blýskl v Leonově „Zlatém kočáru“ a pak už se na jevišti ukázal sporadicky. Skvěle vyprávěl v Trnkově loutkovému filmu „Staré pověsti české“. Pak svou ryzí vytříbenou češtinou napsal o svém životě v divadle a mimo ně. Moudře jasnou češtinou, jako z úlomků českých dějin.