Emil František Burian
„Naše avantgarda je cesta k člověku, náš program sociální realismus.“— E. F. Burian, z odstraněné PD v divadle D 34 na Poříčí
Narození a úmrtí
- 11. 6. 1904 (Plzeň)
- 9. 8. 1959 (Praha)
Památníky
- Jungmannova 748/30 (Mozarteum); PD, J. Pradler 1965 (odstraněna 1990)
- Na Poříčí 1047/26; PD, F. Prosecký 1974 (odstraněno 1990)
- Pohřben na Vyšehradě
Odkazy
Gestapo pro něj přišlo do divadla po premiéře tanečního vystoupení „Pohádka o tanci“ a zatklo i herce, kteří účinkovali v Dykově „Krysaři“, Shakespearovo „Kupci benátském“, Rossiniho „Lazebníku sevillském“. Pokolikáté muselo české umění jinotajně promluvit za český národ a jeho politiku! České dějiny jsou plny útlaku národa, který se zvedal a byl haněn, aby se zvedl znovu.
Burian okusil, co byly koncentrační lágry fašistů. Jednou, to bylo v lágru Dachau, se lagerführerovi doneslo, že mukl Burian je nejen divadelníkem, ale i skvělým muzikantem a skladatelem. Tak se na povel zrodila kapela z „muklů“. Když si lágrové komando prolévalo hrdlo lihem a kapela mu vyhrávala do nálady, Burian dal tichý pokyn. Zahrála světový hit „Rosamunde“. Lágrové komando zpívalo z plných plic světovou melodii, o níž každý tvrdil, že je to jeho národní píseň. Málokdo věděl, že jejím autorem je zbraslavský kapelník Vejvoda z Čech a píseň se jmenuje „Škoda lásky“.
Burian, snad jako každý, si zalistoval v lágru v životě, protože „být či nebýt“ se mu stalo osudem. Bylo to v roce 1934, maminka mu půjčila peníze, aby si mohl otevřít divadélko v pražském Mozarteu v Jungmannově ulici. Divadlo nazval „D 34“, což byl souhrn dobových symbolů: dnešek, dělník, divadlo, dav, drama, dějiny, duch, doba, atd., prostě vyjadřoval žhavou přítomnost. Když jej zatklo gestapo, právě končil 6. sezonu v budově, která byla určena spíše na koncerty. Burianovo divadlo bylo souhrnem umění. Na jevišti i na chodbě se vařila božská ambrozie moderního umění. Stmelil všechno se vším. Této nebojácné přemýšlivosti v umění se dnes říká „avantgarda“. V Mozarteu se v úzké chodbě konaly kongresy o umění, kde mluvil i ruský avantgardní režisér Mejerchold, vydával se tu „Kulturní večerník“, pořádaly se výstavy a debatovalo se, prostě tu promlouvala rezonance času.
Emil František pocházel z muzikantské rodiny. Otec byl basistou v Národním divadle, matka sopránem, strýc Karel světovým tenorem, který často zpíval s Emou Destinnovou. I on měl talent a průpravu jako málokdo. V devatenácti přinesl svému učiteli B. Foersterovi na konzervatoř svou operu „Alladina a Palomid“ (1923). Napsal také „Před slunce východem“ (1925) a „Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský“ (1928). Jeho spolužákem na konzervatoři byl Jaroslav Ježek, jemuž pomáhal s prvním posledním. V roce 1927 zpíval v jeho absolventské skladbě za přítomnosti učitele Josefa Suka.
Napřesrok navštívil hudební festival v italské Sieně s originálním souborem „Voice band“ a získal 1. cenu. Skloubil jazz, o němž napsal knížku, s uměleckým slovem. Poprvé svůj „Voiceband“ dirigoval v Umělecké besedě a použil v něm Wolkerovy balady. Ve stejném roce vydal knížku „Černošské tance“ (1929). Jako člověk doby, jež chtě nechtě žila začátkem 30. let světovou hospodářskou krizí, byl při dělnictvu, jež bylo postiženo hladem. Stal se skladatelem Dělnické tělovýchovné jednoty i Honzlova Osvobozeného divadla.
Ve svém D 34 uvedl poprvé v ČSR Brechtovo zpracování „Žebrácké opery“, Nezvalovy „Milence z kiosku“ i Borovského „Křest sv. Vladimíra“. S čím nepochodil před časem na Moravě, to v jeho divadélku vyorávalo novou divadelní brázdu. Jeho práce mu v roce 1936 přinesla státní cenu. Ročně tehdy uváděl 7 až 10 premiér, např. Gorkého „Jegora Bulyčova“, Brechtovu „Žebráckou operu“, Haškova „Švejka“, Šaldovo „Dítě“, Klicperovo „Každý něco pro vlast“, Puškinova „Evžena Oněgina“, Benešové „Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová“ atd.
Na sklonku války vezli zoufalé mukly lodí bůhvíkam a Burian učinil Hamletovský pokus „být či nebýt“. Odvážným skokem z lodi do moře si zachránil život. A pak mu ani nalomené zdraví nezabránilo v jeho poválečné aktivitě. Vančura, jemuž psal hudbu k filmu „Před maturitou“, kde sám zazpíval vlastní píseň „Chlupatý kaktus“, byl zastřelen fašisty v Kobylisích. Jiní, s nimiž hrál ve filmu „Ze světa lesních samot“ dřevorubce a napsal k filmu hudbu, prořídli. Spoluautoři filmu „Věra Lukášová“ či „Chceme žít“, k nimž napsal hudbu, se už rovněž nesešli v plném počtu.
Burian obnovil činnost D 34 a společenská bouře ho vtáhla do veřejného života, stejně jako Nezvala, Drdu, Halase a další. Potom načas řídil Karlínské divadlo operety, kde burcoval proti atomové hrozbě cyklem „Aby lidi nezabíjel mrak“. Napsal hudbu k filmu „Cesta do pravěku“ a „Siréna“, za níž v Benátkách obdržel Cenu za filmovou hudbu.
V 90. letech se na Buriana vrhli „pudlíci“ umění, aby zaštěkali neschopnost analyzovat dílo člověka a často i proto, že hlásit se k někomu v nepravý čas je konjunkturálně nebezpečné.