Ernest Denis
„Člověk si na svět přináší právo, spravovat sám vlastní svědomí.“— E. Denis
Narození a úmrtí
- 3. 1. 1849 (Nîmes, Francie)
- 4. 1. 1921 (Paříž)
Památníky
- Malostranské náměstí 4/27; pamětní deska s bustou
- Školská 18; Institut Ernst Denise
- Pohřben v Nîmes
Odkazy
Dne 13. 7. 1873 odpoledne byla pod věží P. Marie Sněžné na konci Ferdinandovy třídy (dnes Národní) malá slavnost. Jako když vánek rozhrnuje uličku v obilí, utvořila se ulička, kterou přicházeli známí čeští vůdci národa v čele s Palackým a Riegrem. Když šum utichl, přistoupil ke kameni uprostřed plácku ramenatý Rieger a začal jednu ze svých brilantních řečí, jimiž dokázal strhnout pozornost. „Národe můj! Pravím národe můj, neboť vidím, po čem jsem vždy toužil, co viděti jsem vždy doufal, vidím zástupce všech vrstev národa mého, kteří zde jsou pospolu, vedeni jednou myšlenkou nadšení, jediným duchem vděčnosti a hrdosti nade skutky jednoho duševních velikánů národu.“ Pak listoval českými dějinami, životy obroditelů a zvolal: „Který pak národ nechá se jinými předstihnouti v práci plodné a vzdělanosti, ten brzy musí podlehnouti duchovní i hmotné převaze souseda svého. Národ, který se sám neopustí, nebývá opuštěn.“ Lidé bouřlivě tleskali. Následně přistoupil k balvanu uprostřed plácku pětasedmdesátiletý Palacký a symbolicky poklepáním „položil“ základní kámen k Jungmannovu pomníku.
Čtyřiadvacetiletý francouzský student E. Denis stál vzrušeně v davu a hluboce prožíval národní okamžik Čechů. Doma absolvoval historii na „École normale supérieure“, rok učil na Korsice a pak zamířil do Prahy, o níž toho od Pinkase znal. Český malíř totiž pobýval deset roků v Paříži. Ernest získal stipendium na studium v Praze, kde bydlel u svého přítele S. Pinkase a na přednášky chodíval od něj z Kapmy přes Karlův most.
Palacký právě dopisoval svoje „Dějiny národu českého“ předhusitskými kapitolami a učenlivý republikánský kalvinista v českých dějinách pociťoval osudové spříznění s francouzskými kalvinisty. Češtinu mu pomáhal zvládnout mladý Vrchlický a postupně se naučil i rusky, polsky, bulharharsky a německy. Za tři roky se vykázal disertací o Janu Husovi a husitství.
Po návratu domů nastoupil dvacetiletou kantorskou dráhu počínaje lyceem v Chambéry, Carcassonne, později odešel na univerzitu v Bordeaux a přes katedru historie v Grenoblu se dostal natrvalo na pařížskou Sorbonnu. Za pobytu v Grenoblu překvapil doma i v Čechách studií o A. Marinim, jednom z diplomatů Jiříka z Poděbrad, který se v tomto městě narodil. Napsal také studie o Jednotě bratrské, které měly ve Francii značnou odezvu.
V roce 1890 vydal knihu „Konec samostatnosti české“. Vyprávěl v ní o české slávě a jejím pádu od XV. do XVII. století. Bohatě doložil, co přivedlo českou zemi, která se po Bílé hoře rvala o právo na svobodu lidského svědomí, do duchovního přítmí. Ptal se na příčiny osudového faktu, že Češi svá práva na samostatnost neudrželi a dokládal příčiny v bohaté dokumentaci.
V roce 1896 mu na Sorbonně svěřili katedru současných dějin. Právě psal o českých dějinách velkou práci, kterou připravoval od svého studia v Praze. Psal ji, jak skromně říká, pro Francouze, kteří v ní objevovali podobnost vlastních dějinných událostí. Poprvé a uceleně vysvětloval, jakými bolestmi prošel český národ po svém největším pokoření na Bílé hoře v roce 1620. Rozebral, kdo uzmul svobodu českému národu a proč se jeho utlačovatelé vrhli na svobodu jeho náboženského svědomí. Dopodrobna a s nezvratitelnými dokumenty prokazoval, proč českému národu rvali jeho husitskou víru, kdo hubil český národ fyzicky, kdo mu konfiskacemi ukradl majetky a nakonec „tvrdohlavé kališníky“ vyhnal z jejich rodné země. Z původních 3,5 milionu obyvatel před Bílou horou, poznamenal Palacký, zbylo v Čechách a na Moravě po třicetileté válce jenom okolo 800 tisíc Čechů (1618-48). Oloupili český národ o svobodu vlastního svědomí.
Denis tím zaplnil prázdno české historiografie a vystopoval, co vyvolalo vzkříšení zmrtvělého národa, jemuž přese všechno ještě zbyla víra na přežití. Své dílo Denis nazval „Čechy po Bílé hoře“ a dedikoval je alespoň posmrtně svému příteli malíři S. Pinkasovi. V dopise jeho synovi Ladislavovi poznamenal: „Nenávidím útisku ve všech jeho formách, věřím ve vítězství spravedlnosti, a proto věc česká jest mi drahá. Přijde den, kdy národové, probuzeni ze snů liché slávy porozumějí, že prospěch obecný vyžaduje úctu ke všem svobodám, kdy osvícená svědomí pokácejí oltáře falešných bohů, kdy v první řadu buditelů nového světa postaveni budou Dobrovští, Palačtí a Havlíčkové.“
Dílo překládal souběžně do češtiny český historik Jindřich Vančura a doplnil je bohatstvím vysvětlivek. Mezi českým a francouzským historikem vznikla spolupráce až do smrti.
V první světové válce se Denis vyslovoval k německým a slovanským dějinám. Z historika se stal i významný politik. V roce 1915 napsal skvělou analýzu německého omylu a viny v l. světové válce a spis nazval „La guerre“ (Válka). Už 3. 10. 1914 poslal do prvního vydání časopisu pařížských Čechů „Nazdar“ článek „Vzkříšení Čech“. A do svého časopisu „Český národ“ napsal: „Nechť se vytvoří místo rodícím se národům!“ Spojil se prostřednictvím anglického historika Setona-Watsona s T. G. Masarykem a ve svém listu „Le monde slave“ seznamoval od roku 1917 celou Evropu s problematikou slovanských národů.
Čeští poslanci mu na prvním zasedání Národního shromáždění ČSR 28. 10. 1918 zaslali poděkování za jeho vklad do zrození československého státu.
Denis v Paříži založil „Institut slovanských studií“ a v Praze vznikl „Francouzský institut“. Třebaže už byl hodně nemocný, zúčastnil se v Praze otevření tohoto a zanedlouho po návratu domů zemřel. J. Sv. Machar napsal, že by se jeho dílo mělo stát „svatými knihami českého člověka“.
V roce 1928, za přítomnosti prezidenta Masaryka, odhalili Češi Denisovi na Malostranském náměstí pomník od sochaře Karla Dvořáka. Stál na Malé Straně dvanáct roků až byl na příkaz německých okupantů odstraněn. V Denisově rodišti stojí historikův pomník od českého sochaře O. Španiela.