Ferdinand Engelmüller
Narození a úmrtí
- 22. 12. 1867 (Praha)
- 29. 9. 1924 (Praha)
Památníky
- Loretánská 177/9 (Hrzánský palác, nádvoří); PD s bystou, J. Kodet 1930
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Na malování z terasy Hrzánského paláce vzpomínal Jaromír Jindra, malíř evropských měst, ale hlavně Prahy. Ten byl pravou rukou Engelmüllera v jeho malířské škole na Hradčanech. Donekonečna prý z okna Hrzánského paláce museli malovat nádheru pražského panorama a mistr mu radil: „Maluji, jak vidím, Jindro.“ Koneckonců Engelmüller byl žákem Mařáka a Chittussiho a neslevil žákům nic, co vybočilo z jeho stylu.
Syn majitele malé rukavičkářské firmy byl však obdařen třemi talenty: malířským, hudebním a slovesným. Otec si jej přidržel ve firmě až do třiadvaceti, než mu umožnil studium na Akademii. Studoval s Antonínem Slavíčkem a oba měli vroucí vztah ke krajině. Engelmüller ji maloval v poetických náladách, jak ji v Polabí vnímal od dětství. Jezdíval totiž o prázdninách do Brandýsa nad Labem, k příteli svého otce notáři Chourovi, u něhož se scházeli malíři, hudebníci i básníci. Ferdinand se hluboce zadíval do poesie krajiny a neméně hluboce do očí notářovy dcery, takže utvrdil otcovo přátelství příbuzenským vztahem.
Na cestách do Brandýsa, jehož kraj mu byl „nejsvětější koutek na světě“, potkával herce Vojana, jak mašíruje a drmolí si herecké role. Engelmüller si první ateliér zařídil od roku 1897 poblíž Karlova mostu. Jenže to nebyl ateliér v pravém slova smyslu. Chodili za ním A. Dvořák, Vrchlický, Kvapil, ba i Masaryk, Vojan, Myslbek, Fibich aj. Muzicírovalo se, polemizovalo, smlouvalo se spolupráci a leccos se vymýšlelo i uskutečnilo. Sám skvěle hrál na klavír, psal verše, mluvil o divadle, prostě polyhistor. Vltava mu šuměla mu pod okny a z kavárny „Bellevue“ zářila světla.
Bylo to ještě ve druhém ročníku Akademie, když se mu podařilo proniknout se svými snivě romantickými obrazy na Jubilejní průmyslovou výstavu (1891). A pak jako dobovou samozřejmost Engelmüller navštívil Paříž, „Mekku malířů“, kde jej ovanul nový výtvarný ruch a v pařížské škole malíře Dilla vstřebával ještě cosi jiného. Z Paříže se vydal po Evropě a zabloudil až do volyňské gubernie v Rusku, kde načas zůstal v hraběcí rodině a učil malovat děti. Jenže všechno nelze dělat najednou a koneckonců se musel živit. Kvapil mu v roce 1901 nabídl scénografickou spolupráci na Dvořákově opeře „Rusalka“ a ještě téhož roku se Engelmüller domluvil s J. Vrchlickým na společné knížce „Nálady a pohádky“, v níž Vrchlický doprovodil verši jeho 50 krajinářských motivů.
V roce 1916 se mu splnil sen o ateliéru na Hradčanech. Získal prostor v Hrzánském paláci po zemřelém malíři Viktoru Foersterovi, bratru skladatele Foerstera. Pod okny ležela nádhera rozlehlého panorama Prahy. Učil malovat, ale zároveň mu přibývalo knížek o divadle, muzice i malování. Stal se všeumělem, na jehož slova se čekalo. Přitom stačil připravit své výstavy ve Vídni, Mnichově, Hamburku a Londýně. V jeho hrzánském ateliéru zrály talenty malířů O. Nejedlého, V. Špály, J. Zrzavého a dalších i méně známých kumštýřů. Ve vášni půtek nové generace se uvolňovala barevná dravost fauvismu, futurismu, a zcela nová „realita“ kubismu. Kubismu Engelmüller nikdy neporozuměl a držel se svého něžného vypravěčského štětce. Co nepřál štětci, připouštěl leckdy v kritice divadla a hudby.
Po zrodu československého státu přišla pro jeho malířství hodina pravdy. Jako vlastenec nechtěl mlčet ke slavnostním okamžikům zrození státu, chtěl rovněž namalovat slavné chvíle, jež přišly. Namaloval na oslavu VI. všesokolského sletu velký obraz „Vzkříšení“ (1918) ve figurativním symbolu. Jeho obraz vyvolal přehlíživý úsměv a zamlklou úctu. Ještě vydal knížky o umění, mezi nimiž je velmi zajímavý úvod do malování, kniha "Cesty k malířskému umění", jež se se stala vzácným dokumentem malířského času.