Ferdinand Laub

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český houslista. Houslový mistr ve Výmaru, Berlíně a v Moskvě. Považován za nejlepšího své doby. Na koncertech po Evropě přidával svou „Polonézu“ a „Fantazie na národní písně české“.
Laub.png
Narození a úmrtí
  • 19. 1. 1832 (Praha)
  • 17. 3. 1875 (Gries, Itálie)
Památníky
  • Újezd 400/31; PD, Q. A. Adamec 1876 (nová K. Barták, J. Fragner 1950)
  • Seminářská zahrada pod Petřínem; Pomník s reliéfem v soklu, V. Sapík 1913 (přivezen v roce 1950 z Křivoklátu)
  • Pohřben na Olšanských hřbitovech, 1950 ostatky přemístěny na Vyšehradský hřbitov
Odkazy

Až k Újezdské bráně lidé slyšeli z „nigrinského“ domu na Malé Straně dětskou kapelu hudební školy Erazima Lauba, která si vyhrávala pro radost. Byl v ní i jeho talentovaný synek Ferdi, který na své housličky hrál tak mistrně, jakoby se v něm zrodil génius celého hudebního rodu Laubů. V devíti jej otec brával s sebou s kapelou do sálů, divadel, prostě kde si vydělávali a často si v hospodách Ferdiho vyžádali, aby zahrál sólo. Museli jej zvednout na stůl, aby jej odevšad viděli a Ferdi nasadil smyčec a zavřel oči. A pak jej donekonečna žádali ještě a ještě, až ho to omrzelo. Prostě pražská senzace.

Proslulý prof. Mildner z pražské konzervatoře jej okamžitě přijal do své třídy. A Ferdi studoval lehce. Nějak mu prstíky srostly s hmatníkem a on, čím víc hrál, tím víc se těšil, protože si, jak se říká, skutečně zahrál pro radost. Ferdinand na konzervatoři studoval v letech 1843-1846 a jeho pověst se po Praze šířila. Když mu dávali závěrečné „požehnání“, Praha už znala jeho neuvěřitelnou hudební virtuozitu, o níž běžela fáma v superlativech. Zejména po svém prvním školním koncertu vyvolal tak velké ovace, že staří housloví mistři slzeli.

Po konzervatoři zůstal doma a ve čtrnácti se vydal do hudebně náročné a zhýčkané Vídně. Prý jeho výkon Vídeňanům vyrazil dech, a to bylo co říci. Okamžitě se ozval císařův dvůr, kde musel koncertovat v důstojné koncertní síni. Pro synka z Malé Strany to bylo skvělé doporučení, protože zapracovaly šuškavé dráty po vybrané společnosti až bůhví kam. Nechali si ho ve dvorské kapele.

Reference o zázračném chlapci se zatoulaly zpátky do Prahy k pražskému zástupci císaře, arcivévodovi Štěpánovi, a ten byl tak uhranut Ferdiho smyčcem, že mu věnoval housle z dílny mistra Amatiho. Ve Vídni se Ferdi zdokonaloval i teoreticky a v osmnácti vyrazil na koncertní turné po Evropě. Prý pokaždé, než přiložil smyčec na strunu, byl jakoby rozpačitý, ale pak vplul někam mimo, daleko, ponořil se do sebe a nevnímal. Všechno odešlo mimo prostor a čas. A snad mu do této chvilky vstoupil i onen dávný okamžik - když mu v devíti, ještě doma v Praze, tleskali norský virtuóz Ole Bull i Berlioz s Ernstem. Světový houslista Joseph Joachim, německý Maďar z Kopčan, mu o něco později dával poctivě najevo, že patří mezi jeho největší soupeře.

Když Ferdi hrál v Londýně před královnou Viktorií, prohlásila jej za největšího houslistu světa. A tato korunovaná hlava měla pověst výtečné znalkyně hudby. Na jejím dvoře hostoval kdejaký významnější muzikant, a že jich bylo nepočítaně. Skvělá pověst zavazuje nejen hudebně, ale i lidsky. S tím Ferdi problém neměl. Laub byl skromný. Věděl, že není nic do geniality, když se nesnoubí s lidskostí.

Ověnčen evropskými vavříny se vrátil do Prahy, kde chválou neskrblil ani Egon Furstenberg. Koupil mu housle od skvělého houslaře Guarneriho. Stály prý 1500 zlatých. A právě na ně v letech 1853-1855 Ferdinand hrál ve Výmaru, ve městě Goetha, kde nedlouho před ním oslnil město, jeho už napůl přítel, houslista Joachim. Pruský dvůr si Lauba svým způsobem přivlastnil, protože mu udělil titul umělce pruského krále.

Z Výmaru odjel Laub do Berlína a působil osm roků jako koncertní mistr „Berlínského symfonického orchestru“. Hrál pod taktovkou dirigentů zvučných jmen. Jenže v roce 1866 se ozvali jeho hudební přátelé z Moskvy, že se uvolnilo výhodné místo profesora na moskevské konzervatoři, a zároveň se měl stát emeritním (zasloužilým) mistrem carské hudební společnosti. Na konzervatoři se brzy seznámil s mladým Rubinsteinovo žákem z Petrohradské konzervatoře, Čajkovským, který učil hudební teorii. Ten mu v úctě k jeho houslovému umění věnoval svůj „3. smyčcový kvartet č. 2 F dur“. Spřátelili se na dlouhý čas. Laub pobýval v Moskvě s chotí, která vyučovala zpěvu pět roků a považoval moskevská léta za jedna z nejkrásnějších kapitol života.

Ani ke géniům nebývá život příliš shovívavý. V roce 1871 Laub vážně onemocněl a nenašel jiného východiska, než se vrátit na léčení do Karlových Varů. Nevynechal žádnou příležitost k večerním koncertům, které byly vždy atrakcí a vzbuzovaly u Čechů hrdost. Už nehrál na svých guarnerkách, ale naplnila se mu touha, jež neminula žádného houslistu. Získal ony pověstné a čarující housle italského houslaře Stradivariho.

Ke svému, pokaždé úspěšnému, koncertu vždy přidával jakoby vlastenecký dovětek svou „Fantazií na národní písně české“. A druhou skladbou bývala, houslisty oblíbená, „Polonéza“. Zanechal i vlastní skladby. Je osudem starých časů, že nemohly zachytit hudbu na paměťová média. Dějiny techniky se zpozdily za velkými hudebními génii. I jeho mistrná interpretace Haydnových kvartet zůstala pro budoucnost němá. Karlovy Vary Laubovi v nemoci nepomohly, proto se v březnu 1875 vydal za zdravím do italského Meranu. Po příjezdu na nádraží v Griesu v jižním Tyrolsku jej zastihla náhlá smrt.

Laubovy stradivárky zdědil jeho zeť Vojtěch Hřímal, známý houslista a skladatel, který je za svého pobytu v Rusku prodal ruskému houslovému mistru Plečnikovi.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!