František Šimáček

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český novinář a nakladatel. Vydával časopisu „Posel z Prahy“, „České noviny“ a „Světozor“. Založil knižní nakladatelství a zasloužil se o vznik „záložen“ (spořitelen) a odborných škol.
Frantisek Simacek 1885 Vilimek.png
Narození a úmrtí
  • 2. 12. 1834 (Kostelec nad Labem)
  • 5. 5. 1885 (Praha)
Památníky
Odkazy

Do Prahy přivábilo rodinu ševce z Kostelce nad Labem zřejmě internátní všeučiliště Budeč v Žitné ulici, kam se jejich nadaný syn dostal. Založil je za velké slávy českých vlastenců v roce 1842 geniální jihočech Amerling. Ten naprogramoval výuku a výchovu pro chudé české talenty v duchu Komenského pansofismu (všestranná moudrost). „Génius předstihl čas nejméně o sto roků,“ napsal v Amerlingově nekrologu Neruda. Šimáček na Budeč dlouho vzpomínal, protože mu dala pro život všechno.

Po čase existenčního hledání si založil vedle pseudomaurské Jubilejní synagogy v Jeruzalémské ulici vydavatelství. Bylo to až poté, co okusil studovat na technice, jenže bez peněz a mecenášů to nebylo lehké. Začal se tudíž od jednadvaceti živit psaním do časopisu pro mládež „Zlaté klasy“ a také do oficiálních „Pražských novin“. Vlastní zkušenost i otcova živořící ševcovina jej inspirovaly k myšlence, že „ve spolčování je síla“, jež může lidi ochránit před nástrahami života.

Na konci 50. let začaly řídnout policejní zásahy vůči českému národnímu životu, protože Bachův policejní režim slábl. Šimáček se odvážil požádat o vydávání časopisu „Posel z Prahy“, který začal vycházet od l. ledna l857, čili rok před almanachem „Máj“, jímž vstoupila do literatury Nerudova generace.

Šimáček měl v úmyslu podpořit sociálně slabé vrstvy řemeslníků. Chytil se Kampelíkovy myšlenky o budování finančních ústavů spoření, jimž se dodnes po jejich tvůrci říká „kampeličky“. Šimáček zorganizoval řemeslnické spořitelny a nazval je „založenské kasy“, jimž později našel filozof a estetik prof. Josef Durdík češtější označení „záložna“. Ukládat si byť malé finanční přebytky pro horší časy bylo moudré, protože „bez peněz do hospody nelez“ a Amerling na to nemyslel. Šimáček se držel možného.

Po vydání Říjnového diplomu (20. 10. 1860), v němž císař přislíbil ústavnost, český život prorazil slupku ujařmení a začaly se zakládat spolky, noviny, časopisy a různé organizace. Šimáčka pozvali do redakce Národních listů, v nichž pracoval do roku 1863, kdy Čechy vzrušilo protiruské povstání v Polsku. Šimáček nesdílel nadšení kolegů nad povstáním, byl vyznavačem jistot. Rád ale přijal Palackého a Riegrův návrh na vydávání staročeského listu „Národ“, čímž se zadlužil a vrátil se k svému „Poslu z Prahy“, kterého přejmenoval na „České noviny“.

Spadl do nouze znovu, ale naštěstí jej z ní vyvedla energická, vzdělaná choť. Chodívala do Náprstkova „Amerického klubu dam“ a z Vojtovy inspirace si otevřela první pražský obchod se šicími stroji v Čechách, jež Vojta přivezl z Ameriky. Uspěla. Dokonce si troufla na ženský list „Libuše“ a napsala spisek „Vynikající ženy mimo kruh rodiny“. Byl to skvělý příklad emancipace žen. V Šimáčkově rodině se vytvořil dostatečný kapitál, aby Šimáček přestal vydávat noviny, za jejichž obsah jednou vyfasoval 4 měsíce těžkého žaláře.

V roce 1871 založil nakladatelství známé pod názvem „Šimáčkovo nakladatelství“, v němž vycházela beletristická i odborná literatura. Vydal Erbenův „Egypt“, „Zeměpis“ přítele Studničky a skvělou „Odbornou Pathologii a Therapii“ našeho internisty prof. Eiselta. Vydával beletrii nastupující literární generace, např. díla Sv. Čecha, A. Heyduka, J. J. Kolára a dlouhé řady jiných. Pro mládež vydával časopis „Jarý věk“, redigovaný výtečným učitelem Janem Sokolem a zanedlouho převzal velmi populární časopis „Světozor“.

V rodině Šimáčků vyrostly zajímavé postřehy z podnikatelské činnosti, jež v tomto případě byla svázána s potřebami českého národa v období jeho sebeurčení. Šimáček vypsal své zkušenosti v knížce „Cesta ku zámožnosti pro jednotlivce i celý národ“. Promluvil rovněž do duší svých vlasteneckých přátel spiskem, který už názvem vyvolává trpkou zkušenost: „Vláda němčiny v českoslovanských krajinách naše vina“.

Šimáčkovo vydavatelství zvedlo tradici edic formující se české literatury a jeho dědici je dovedli do samostatného Československého státu.