František Ženíšek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jeden z malířů „Generace českého Národního divadla“. Pro Národní divadlo s Alšem vyzdobil foyer, sám namaloval první oponu (byla zničena požárem) a strop hlediště. Na Staroměstské radnici namaloval „Hájení pražského mostu proti Švédům 1648“, v panteonu Národním muzea „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“, v Národní galerii v Praze „Oldřich a Božena“ aj.
Jan Vilímek - František Ženíšek.jpg
Narození a úmrtí
  • 25. 5. 1849 (Praha)
  • 15. 11. 1916 (Praha )
Památníky
  • Žitná 610/23; PD s portrétem, J. Šejnost 1929
  • Pohřben na Olšanech
Odkazy

Bůh ví, proč knihkupec Ženíšek na rohu Štěpánské a Žitné ulice vybral synkovi pro život lesnictví. Jenže naštěstí mu na německé reálce řekli, že by byla škoda jeho kreslířského talentu. Jen přes ulici bylo vidět do ateliéru malíře historických obrazů F. Javůrka, a tak s ním synovi sjednal alespoň základní kreslířský kurz. Zjistilo se, že kluk má opravdu nevšední talent. Ve čtrnácti už byl zralý pro pražskou akademii. Odtud si jej po čase profesor Engerth odvezl na akademii do Vídně.

Ve dvaadvaceti namaloval Ženíšek s přítelem Tulkou řadu alegorií pro Thunův palác na Malé Straně. To byla jakási předpremiéra Ženíškovy pozdější účasti v soutěži na výzdobu Národního divadla. V tom čase měli společný ateliér s Brožíkem, potom s Chittussim a zanedlouho získal ateliér v akademii. To mluvilo samo za sebe. Ženíškův renesančně uhlazený rukopis doba přijala s obdivem.

Ženíšek se poprvé představil veřejnosti na žofínské výstavě. Bylo to v roce 1869. Vystavil karton „Lazar před branou bohatého prostopášníka“ a uspěl. Přicházely zakázky, ba i prof. Swerts jej pověřil, aby s Roubalíkem zpracovali jeho návrh nástěnné malby pro radnici v Courtrai. Prof. Trenkwald dal v letech 1875-77 jemu, Pirnerovi a Tulkovi za úkol namalovat kartony pro sklomalby do votivního chrámu ve Vídni.

Ženíšek oplácel svým dobrodincům jejich pozornost. Vídeňské akademii poděkoval za stipendium na pařížskou výstavu roku 1878 skvělou kopií „Kláry Eugenie“ podle Velasqueze. Nejvíce poct však získal za své akvarely „Pohádky o zvířátkách a Petrovských“, jež maloval v pozdně romantickém stylu. Jeho malířská hvězda vyletěla jako meteor.

Celá jeho generace hluboce ctila Josefa Mánesa, proto se většině malířů říkalo „mánesovci“. Setkávali se u mecenáše malířů Brandejse na jeho pronajatém statku v Suchdole u Prahy nejen pro statkářovo štědrost, ale neméně pro nádhernou krajinu, jež se svažovala k Vltavě, nad níž se mezi skalami v zeleni lesa vypíná staré přemyslovské sídlo Levý Hradec. Tehdy Brandejs pomohl v nejhorším Alšovi přístřeším a snad to byla Brandejsova myšlenka nad Alšovým cyklem kartonů „Vlast“, že by ho s Ženíškem měli přihlásit do soutěže o výzdobu Národního divadla. Učinili tak pod anonymním heslem „okřídlená paleta“ a vyhráli 1. cenu.

V realizační komisi k arch. Zítkovi ze srdce promluvil Ženíškův brilantní neorenesanční styl, který vyhrál nad Alšovou robustností. Oba přátelé pracovali na realizaci cyklu spolu, ale Ženíšek musel Alšovu zdrsnělost uhlazovat. Přátelé se poškorpili, ale dějiny je spravedlivě zařadily.

Ženíšek kreslil na stropě v Národním divadle alegorie osmi múz (Epika, Mimika, Malba, Tanec, Hudba, Sochařství, Architektura) a oponu, jež 12. srpna 1881 při požáru divadla shořela. U Ženíška teoretici oceňují smyslnost a idealizaci linie, v mnohém podobné Josefu Mánesovi. Tyto rysy jeho malby jsou velmi zřetelné v jeho alegorii města Prahy a Vltavy.

V roce 1885 Ženíšek dovršil svůj malířský život profesurou figurální kresby na založené uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho asistentem byl Jakub Schikaneder. V počátku kantorské dráhy namaloval řadu portrétů, které započal autoportrétem. Obdivuhodná je bohatá žeň brilantní malby pro různé interiéry. Vyzdobil okno kostela sv. Ludmily na Vinohradech, lunety Národního muzea obrazy „Povolání Přemysla Oráče k vládě“ a „Svatý Metoděj“. Na Staroměstské radnici maloval scény „Hájení pražského mostu proti Švédům v roce 1648“ a malby oken v karlínském kostele svatého Cyrila a Metoděje.

Po Národopisné výstavě v roce 1895 Ženíška spolu s Myslbekem povolali Akademii výtvarných umění v Praze. Vychoval českému umění řadu vynikajících malířů, jakými byli např. Jan Preisler, Jaroslav Špillar a další.

Často se poukazuje na souvislost Ženíškova malířského, idealizovaného rukopisu s jeho hlubokým vztahem k Tyršově ideálu tělesné a duševní souhry řecké „kalokagathie“, čili souhry duchovní a tělesné krásy národa. Ženíšek byl v Sokole od roku 1866, žil tímto ideálem a zajisté ho i umělecky utvářel.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!