František Břetislav Trojan

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český právník, zprvu publikující vlastenec, později krajský hejtman, povýšený do rytířského stavu.
Narození a úmrtí
  • 20. 5. 1816 (Praha)
  • 1889 (Praha)
Památníky
Odkazy

Vrstevník JUDr. A. Strobacha, známého politika z roku 1848, chodil na staroměstské gymnázium za ředitelování J. Jungmanna a do své dvaadvacítky byl v Praze u všeho vlasteneckého. Snad nebylo českého studenta, který by tehdy nepokoušel pero. A bylo toho zapotřebí, třebaže z básní a povídek či črt zbylo málo. V tom čase ještě cenzuru ve Vídni řídil policejní ředitel Sedlnický, který prohlašoval, že každý vlastenecký počinek je v podstatě skrytou revolucí.

Tupá úzkostlivost režimu Františka I. vyvolávala vlasteneckou vynalézavost, takže i mladý František Palacký neposílal dopisy poštou, jež byla podrobena cenzuře, ale po přátelích. Velmi módní byla u mladých Čechů druhá jména - vlastenecká, takže i František si dal ještě jméno Břetislav. O českých věcech se jen šuškalo v debatních seancích po zastrčených hospůdkách a každý měl vytříbený čich na špicly.

František tiskl verše i prózu v Tylových „Květech“, psal o zajímavostech, prostě mluvilo se a psalo o tom, co žhnulo novým a českým. Trávil dětství za Újezdskou branou a tu bylo dost příhod i pro „Časopis českého muzea“. Jednu ze svých dalších povídek nazval „Vina lásky“ a vydal ji knižně. Básnickým idolem mu kupodivu nebyl Čelakovský nebo jiný z jeho básnických koryfejů. Učaroval mu sebevědomý básnický černokněžník Mácha, jehož spatřil hrát v Tylově Kajetánce v Ostruhové (Nerudově) ulici nebo ho potkával v ulicích v plášti, který mu ušil krejčí a skvělý komik, Tylův přítel Kaška.

Když Mácha zemřel (1836), byl už Trojan jednou nohou na odchodné na studia práva do Vídně. Jenže od té chvíle, kdy dal ve dvaadvacíti Praze vale a odešel do Vídně, postupně slábla jeho vlastenecká nota. Vystudoval práva a zůstal zaměstnancem dvorských úřadů, jež ho ztrohou oficialitou vtlačovaly do oficiality nomenklatury rakouských úřednických klotů.

Celých deset roků sloužil na různých vídeňských úřadech, až se mu naskytla šance pro vyšší služební židli v Uhrách. Tam se oženil s Maďarkou, založil rodinu a potom se v jeho životě odehrávalo staré drama o tom, jak životní praxe zhasínala hvězdičky mladých ideálů.

Trojan se však po Rakousko-Uherském vyrovnání vrátil v roce 1867 do Čech, ale ve funkci hejtmana zprvu mladoboleslavského, později žateckého, aby svou úřední kariéru ukončil jako krajský hejtman v Plzni. V roce 1878 byl za zásluhy povýšen do rytířského stavu s přídomkem z Bylanfeldu a do výslužby v roce 1881 odešel s titulem dvorního rady. Pamětní deska v průchodu domu ke slavnému fotoateliéru, v němž našel svůj azyl světoznámý fotograf J. Sudek, upozorňuje, že bratři Trojanové, kteří to v úředním životě dotáhli dosti vysoko, se v domě na Újezdě narodili.

V západočeském kraji se oba bratři dostali do víru přípravy důležitého zařízení pro trestní postihy lidem nevalných mravů, ale především těch, kdo byli označeni za buřitele pořádku. Oba bratři dostali úkol najít místo a mladší bratr, stavitel, i úkol postavit věznici. Měla být velmi bezpečná, všestranně vybavená a především, aby byla soběstačná i stravou.

Vybrali pro ni vhodné místo ve dědině Bory u Plzně. Vysoké zdi ve hvězdicovém tvaru se zvedaly svahem do dvou pater až k věži. Velmi zajímavá byla vnitřní organizace života vězňů. Každý byl zařazen do pracovního procesu, jehož cílem bylo podle schopností každého z nich organizovat výrobu všeho potřebného k životu. Řeklo by se, že šlo o převýchovu prací tak, aby se nekupovalo, ale vyrábělo, prodávalo a získávaly se peníze na potřebné věci.

Oba bratři uvedli po čtyřech letech práce věznici s vnitřním řádem, který patřil v Evropě k nejdokonalejším.