František Kvapil

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český básník, literární historik a překladatel. Epigon Vrchlického. Překládal hlavně polskou literaturu - Krasinski, Slowacki, Asnyk, Mickiewicz aj.
František Kvapil.jpg
Narození a úmrtí
  • 15. 2. 1855 (Žhery u Českého Brodu)
  • 19. 10. 1925 (Praha)
Památníky
  • Korunní 1050/67; PD s portrétem, V. H. Mach 1935
  • Pohřben na Olšanských hřbitovech
Odkazy

Pamětní desku proti bývalé vinohradské vodárně mu k desátému výročí úmrtí odhalila Československo-polská společnost v Praze. Kvapil přilnul k polské kultuře už na pražské filosofii, kde studoval moderní lingvistiku a historii. Na pařížské College de France poznal hodně polských studentů a s některými se přátelil celý život. Pařížské údobí pro něj zřejmě bylo křižovatkou mladých plánů, protože později na ně vzpomněl knížkou „Vzpomínky z Paříže“.

První verše z roku 1878 ovlivnili literáti kolem časopisu „Lumír“ (lumírovci), který po svém příjezdu z Ameriky řídil J. V. Sládek s přítelem Vrchlickým, čili literáti, jejichž cílem bylo pozvednout českou literaturu ke světové úrovni, resp. stmelit literární mládí k tomuto cíli. „Májovci“ Nerudovo generace dali základy moderní literatuře národa, generace Sládka a Vrchlického hojně překládali. V křesle českého Parnasu usedli Vrchlický i Sládek a hojně překládali z široké řeky světové literatury. Vrchlický verše chrlil, udával tón a měl hodně epigonů. Učaroval i Kvapilovi, který se z bengálských ohňů Vrchlického básnicky nevysmekl.

Jeho hlavně lyrické verše „Zaváté stopy“ nebo vlastenecká nota v „Žalmech přítomnosti“ z Vrchlického stínu vyrostly. V epických verších, hlavně na motivy ruské lidové poezie, měla podle kritiků jeho poezie vlastní tón. Později vydal své epické verše ve dvou svazcích pod názvem „Zpěvy knížecí“.

Po studiu ho čekaly štace středoškolského učitele, jenže to nebylo podle jeho tajného přání, ale kohopak z básníků uživily jenom verše? Stejně jako Sládek, byl kantorem i Kvapil a své literární nadání měl pro volné chvíle a noci: překládal, psal prózu, verše a snažil se o literárně historickou a kritickou publicistiku.

Kantořina jej protáhla rozmanitým životem a městy až do Prahy, kam toužil. Za bohatstvím literárních a dějinných pramenů se dostal až za třináct roků. Psal se rok 1893 a Praha žila soudními procesy s 67 mladými Čechy, tzv. proces s „Omladinou“. České mládí žádalo příliš nahlas nároky Čechů na státní právo. Skončili všichni ve věznici na Borech až na dva roky.

Kvapilovi se téměř ve čtyřiceti naskytlo místo tajemníka Národního muzea. Byl to pozdní životní sen, skončit přímo u pramenů řeky informací. V této instituci, bohaté na archivní literární prameny, se mu otevřely možnosti, o jakých snil. Propadl literárnímu badatelství, slovesné tvorbě a překladům zejména z ruštiny a polštiny. Získal encyklopedické znalosti polské a ruské literatury a nebylo polské či ruské knížky, jež by nerecenzoval, nevyslovil k ní literárně historický soud.

Překládal znamenitě, velmi citlivě, prostě vtahoval do české literatury přehled o básnických osobnostech části slovanského světa. S polskými básníky své generace se znal z Paříže a jeho přátelství se proměnilo v celoživotní sledování slovanské literatury. Překládal rovněž z ukrajinštiny a slovinštiny, čili Ševčenka, Kolcova, ale i Lermontova, Puškina, Prešerna atd.

Časem se upnul na široký proud polské kultury vůbec. Jezdíval často do Polska a Poláci byli často v Praze. Léty se vytvořila česko-polská pouta nejen literatur, ale rovněž osobního přátelství, což vyústilo do založení Česko-polské společnosti v Praze. Jeho znalost polské kultury oceňovali jak u nás, tak v Polsku. Stal se mluvčím obou kultur, což prozrazují nejen překlady a hojné články o Polsku, ale detailní znalost je patrná na shrnujících studiích, jako je např. téma „hrdinky polské poezie“. Sahal svými znalostmi až ke srovnávací metodě literárních dějin slovanských zemí, což názorně ilustruje i jeho publikace „Ženy a milenky slovanských básníků“.

Nebylo polského autora, jemuž by nevěnoval zasvěcenou, byť nevelkou biografii. Na české knihkupecké pulty přišel jeho dvousvazkový výbor z romantického díla Z. Krasinského, zejména „Komedie ne božská“ a „Irydion“. Přeložil Slowackého „Beatrice Cenci“, Mickiewiczova „Grażyna“, Asnykovu poesii, Kraszewského nebo Przerwu-Tetmajera. Vydal antologii „Polská moderní poesie“ (1922-25).

Horizont Kvapilových literárních zájmů prozrazují i třísvazkové literární studie a úvahy, jež psal po celý život, aniž učinil tečku za svou vlastní tvorbou. Čas od času vydal sbírku veršů, např. sonety „Výstavní táčky“ (1891), lyriku „Když kvetly máky“ (1905), „Žalmy přítomnosti“ (1918), „Bělohorské melodie“ aj.

Jen jedinkrát se do jeho důvěrného vztahu k polské zemi vmísila truchlivá tónika. Bylo po l. světové válce, ze žaláře národů, čili z Rakousko-Uherska vylétly jako Fénix z prachu samostatné státy a došlo na rozdělení území Těšínska podle rozhodnutí jednání ve Versailles, jež vyslovilo zásady pro určení hranic států. Československo muselo lokálně dojednávat hranice, např. na Těšínsku s Polskem, a to se neobešlo bez mrzutosti.

Nejedno přátelství, jež trvalo desetiletí, se tehdy rozvázalo ve zlém a jiná se odmlčela. Kvapil tím trpěl celý zbytek života. Některá přátelství vyhasla natrvalo. Nevyhasl však Kvapilův důvěrný vztah k polské kultuře, v němž našel smysl svého života.