Heliodor Píka

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Divizní generál armády ČSR. Byl v československém odboji 1. i 2. světové války. Vojenský atašé pro Rumunsko a Turecko v Bukurešti (1932-1937), náčelník vojenské mise exilové vlády ČSR u vlády SSSR. Náměstek generálního štábu ministra národní obrany ČSR.
„Jsem přesvědčen, že nejde o justiční omyl, vždyť vše je tak průhledné, že jde o politickou vraždu. Je mi líto, že strach ovládl většinu lidí a že se neodvažují říci pravdu, nebo aspoň neříci vyloženou lež buď z donucení, anebo z konjunkturalismu.“
— H. Píka: Z dopisu na rozloučenou
Heliodor Píka.jpg
Narození a úmrtí
  • 3. 7. 1897 (Štítina u Opavy)
  • 21. 6. 1949 (Bory u Plzně)
Památníky
Odkazy

Když mu předseda senátu v pracovně velitele věznice na Borech sdělil, že 21. června ráno v 6.00 hod. bude oběšen, zůstal klidný. Před pátou ráno se synem a obhájcem připili na spravedlivější republiku: „Umírám jako voják.“ Ještě zbyla jiskra naděje na milost prezidenta Gottwalda. Francouzský generál Faucher poslal důkazy o falšování faktů, jenže pravda musela ustoupit předem danému verdiktu soudu: „Zločin vojenské zrady a zločin zneužití služební moci.“ Teprve v roce 1968 za vlády reformního křídla Komunistické strany požádali obhájce, rodina a rodná obec o Pikovo rehabilitaci. Málokdo věřil, že by kolářův synek zradil český národ, k němuž se v německém prostředí hrdě hlásil.

Šestičlenná rodina mu umožnila vystudovat gymnázium v Opavě a když za l. světové války z gymnázia udělali kasárna, odjel Haluš, jak mu říkali, pracovat do lékárny v Novém Bydžově. V říjnu 1915 musel k domobraneckému pluku v Opavě a po maturitě v dubnu 1916 mašíroval na ruskou frontu. Za tři měsíce přeběhl k Rusům. Bojoval v bitvě u Zborova 2. července 1917 s Rakušany, která znamenala průlom do rakouské fronty, a mezi prvními se přihlásil do Československých legií. V roce 1918 se střetl jako legionář s ruskými vojsky proti rakousko-německým vojskům u Bachmače. Prošel sibiřskou anabázi legionářů a po bojích Čsl. legií na sibiřské magistrále vyplul na lodi s legiemi z Vladivostoku do Francie. Domů přišel s výložkami poručíka a s medailemi za hrdinství. V armádě poznali jeho mimořádné vojenské strategické schopnosti a umění diplomacie. To předznamenalo jeho život: pěchotní vojenská škola, válečná akademie v Saint-Cyr ve Francii a po krátké době jej ministerstvo obrany vyslalo jako vojenského atašé v Bukurešti pro Rumunsko a Turecko.

Mohl v letech 1932-37 sledovat německé válečné přípravy. Canarisova zpravodajská služba cílevědomě zkoumala východ. Píka si získal důvěru rumunského dvora a podařilo se mu přispět ke zbudování železnice z Rumunska do SSSR. Věděl, že Canaris se snaží rozbít tzv. „Malou dohodu“, čili vojensko-politickou alianci ČSR-Jugoslavie-Rumunsko (1921-1939). Pomáhal uprchlíkům z Německa a navázal spolupráci s anglickou zpravodajskou službou. Jen díky svým rumunským konexím se mu podařil útěk.

V tom čase byla v Londýně ustavena Čsl. exilová vláda, která jej jmenovala velitelem mise Čsl. armády v Moskvě. „Hlavním našim přáním a základním politickým cílem Vašeho poslání v Moskvě,“ psal mu Dr. E. Beneš, „je získat možnost osobního přímého styku s ústředními sovětskými místy politickými a vojenskými.“ SSSR uznalo Čsl. exilovou vládu v Londýně 18. dubna 1941 a Píka byl podřízen přímo ministru obrany Čsl. vlády v Londýně gen. Ingrovi. V SSSR se připravovala Čs. vojenská jednotka a vznikla i čsl.- sovětská zpravodajská spolupráce, jež položila základy budoucí svobodné ČSR.

Píka byl v říjnu 1941 u vzniku čsl. velvyslanectví v Moskvě, do jehož čela zvolili Zdeňka Fierlingra. Absolvoval jednání o přípravě Slovenského národního povstání. Musel proto jednat rovněž s Londýnem i s povstaleckým štábem na Slovensku. Dne 25. srpna 1944 napsal depeši nadřízenému ministru gen. Ingrovi: „Prosím Vás, pane ministře, abyste odevzdal panu prezidentovi toto hlášení. Podle spojenecké smlouvy Sovětský svaz zaručil plnou nezávislost ČSR a zavázal se, že nebude zasahovat do vnitřní politické úpravy.“ Píka se vrátil domů ověnčen 30 řády - Francie, ČSR, Anglie, USA a SSSR. Jmenovali jej zástupcem náčelníka generálního štábu gen. Bočka, a s pověřením vlády odjel s Dr. Clementisem na Pařížskou mírovou konferenci, po níž musel podstoupit operaci žlučníku.

Ze spleti poválečných tajných jednání doma na Píku čekal další osud. Ještě v rekonvalescenci po operaci si pro něho domů 5. května 1948 domů přišla policie. Odvezli ho k výslechu do vily v Dělostřelecké ulici ve Střešovicích a domů už se nevrátil. Vyšetřovací komise ho obžalovala z „vojenské velezrady“, které se měl dopustit za války. V čele vyšetřování stál gen. B. Reicin. Ten vlastně gen. Píku dovedl až k soudu a rozsudku smrti za zradu.

Podobných rozsudků padalo po únoru 1948 hodně a byly jako vejce vejci podobný praktikám známých procesům v SSSR v letech 1937-8, v nichž byly zlikvidovány vůdčí kádry sovětské politiky. Praktikové těchto soudních inscenací „pomáhali“ i v ČSR. Roztočila se kola politických procesů a protiprávních soudů, věznění, odesílání vězňů do uranových dolů, stejně nelidských jako známé „gulagy“, čili sibiřské robotárny v SSSR. Gen. Píka byl plně rehabilitován až třicet roků po popravě.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!