Ivan Franko

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ukrajinský básník, prozaik, překladatel a novinář. Zanechal obsáhlé dílo. Překládal rovněž z češtiny. Z díla: „Boryslav se směje“ (román), „Boa constrictor“(román), „Zachar Berkut“ (historický román), „Učitel“ (drama), „Mojsej“ (poema), „Apokryfy a legendy z ukrajinských rukopisů“. Vydavatel mnoha časopisů, autor teoretických spisů.
„Jako syn chalupníka, vyrostlý o tvrdém mužickém chlebu, považoval jsem za svou povinnost věnovat všechnu práci svého života tomuto prostému lidu.“
— I. Franko
Іван Якович Франко.jpg
Narození a úmrtí
  • 27. 8. 1856 (Nahujevyč v Haliči)
  • 28. 5. 1916 (Lvov)
Památníky
Odkazy

V roce 1891 přijel dvaatřicetiletý Franko do Prahy na celorakouský sjezd pokrokové slovanské mládeže, který zasedal ve velkém sále na Slovanském ostrově, ale nejdříve zašel za prof. Masarykem, jemuž dedikoval své ukrajinské překlady z Havlíčka. Jen málokdo věděl, že velký haličský talent připomínající původem a talentem mužického ukrajinského básníka „Ševčenka“, napsal v devíti básničku na smrt otce a v sextě gymnázia se rozloučil s maminkou velkou poemou. Na škole přímo chrlil překlady z latiny a zveřejnil první vlastní prózu z rodného Haličska.

Na Lvovskou univerzitu s sebou přinesl své překlady z bible, „Antigony“, „Elektry“, dokonce „Odyssey“, a také překlad českého „Rukopisu královédvorského“. Jednou se náhodně setkal s ruským vědcem, který mu otevřel pohled do ruské literatury, díla Černyševského, Gercena, Turgeněva a uvedl jej i do díla Francouze Zoly a Flauberta. Považoval se však za haličského nevolnického Tarase Ševčenka.

V jednadvaceti si uvědomil, že je připraven, aby jako první spisovatel sáhl do života rodné, nevolnické Haliče. Uvědomil si, že má za povinnost splatit dluh svému domovu a zazpívat na jeho nevolnickou strunu. Po celý život viděl jen ztvrdlé dlaně haličského dělnictva, a proto o nich napsal svou první haličskou povídku. O čem mohl napsat než jenom o dřině a ubohé duchovní zaostalosti lidí. Jenže bída lidí tu byla tak krutá, že se stala úředním tabu. Ukrajinské úřady zpozorněly a zapsaly si jeho jméno do úředních fasciklů nebezpečných rebelů. Tak jako lékař nemůže před nemocí zavírat oči, nemůže spisovatel zavírat oči před sociální nemocí společnosti. Tak se zrodil první haličský spisovatel.

Franko se zajímal o všechno, prostě o život, a proto jej zaujaly v evropských novinách a literaturách myšlenky, jak ve Francii a Německu „léčili“, rozsvěcovali nevědomost sociální nespokojenost lidí. Našel bohatou inspiraci z hnutí dělnictva. Franko si musel zároveň osvojovat cizí jazyky a jeho geniální paměť je vstřebala rychle. Brzy překládal všechno, co by mu napovědělo, jak napřimovat ujařmené vědomí haličských dělnických vrstev. Založil časopis „Hromads'kyi druh“ (Veřejný přítel), a jak naznačuje název, odkrýval krajanům příčiny jejich nedůstojné bídy. Proti němu se ozvali plamenným kázáním tmářů, kteří ho okamžitě označili za lháře. Vyrukovali ti správní, byť i boží kazatelé a karatelé s tvrzením, že takový mladík nemůže zůstat na svobodě. Jakoby se ozval haličský Giordano Bruno, který tvrdil před církevním tribunálem, že nebe hvězd je nekonečné nebo Jan Hus tvrzením, že biblická mravnost ční nad všechny tribunály. Franka rovněž uvěznili.

Ve vězení napsal novelu „Na dně“, v níž nositelům tmy zasvítil životem lidí do očí. Novelu přeložili v zahraničí a v roce 1892 vyšla v češtině. Duchovní a hmotnou bídu nezaženeš modlitbou, protože bída není od Boha, ale od lidí lačných po penězích a moci. Franko listoval v západních myšlenkách teorií socialismu a politické ekonomie. Pro haličské dělnictvo napsal velmi srozumitelně příručku základních znalostí politické ekonomie. Co dělat s rebely? Vehnat je do podzemí nebo vyhnat ze země. Franko odjel do liberálnějších poměrů Polska a pokračoval v literárním díle i v uvědomování duchovně otupělých lidí v polštině, kterou musel dobře zvládnout. Stále hledal to pravé, biblické evangelium chudoby.

Byl v Polsku deset roků a byla to, jak vzpomínal, léta krutá, trpká, protože se v těchto tvrdých podmínkách rodila jeho ukrajinsko-haličská literární osobnost. Dostal se k pramenům poznání, proč se v lidském bytí rodí u samého pramene života chudoba nebo bohatá rozmařilost. Co jsou to za teorie, jež rozdílnost lidskou předpokládají a jednomu dají opratě a druhého zapřáhnou k oji. V knihách „Boryslavské povídky“ (1877-1889), „Boryslav se směje“ (1880-1882) a „Boa constrictor“ promluvil do němoty lidí jejich vlastní zkušeností a v roce 1883 obdržel 1. cenu lvovského časopisu „Hvězda“ za román „Zachar Berkut“ z časů roku 1241.

Vydával „Literární a vědeckou knihovnu“, jež se stala základem teorie západoukrajinské literatury. Zveřejnil v ní svou velkou filosofickou báseň „Smrt Kaina“ a studii o Ševčenkovi, kterou přeložili Němci, Poláci, Češi a zalétla i do západních zemí.

Veřejnost považovala Franka za jednoho z nejvzdělanějších lidí a po právu předpokládala, že se Franko v roce 1894 stane vedoucím katedry ukrajinského jazyka a literatury na Lvovské univerzitě. Jsou lidé, byť z nejvzdělanějších, kteří apriori vyvolávají odpor mocných. Franko byl pro veřejnost jediným adeptem na vedení katedry, v únoru 1895 dokonce přednesl inaugurační výklad o Ševčenkovi, za níž mu škola navrhla titul docenta, jenže přišla skrytá ruka moci: Vídeň Frankovo jmenování zamítla.

V roce 1898 shrnul Franko svou pětadvacetiletou literární žeň do bibliografie o 127 stranách. Byly v ní knihy pro děti: „Barevný lišák“, „Když zvířátka ještě mluvila“, přepracované „Příběhy Dona Quijota“ aj., překlady z mnoha jazyků: Goethe, Heine, Byron, Shelley, Kollár, Mácha, Neruda, Machar, Vrchlický atd. Z jeho dramat se obecně považuje za nejzdařilejší „Ukradené štěstí“ (přeloženo do češtiny) a „Učitel“. Franko si povšiml i českého ševce Tomáše Bati a napsal o jeho kariéře jednoaktovku „Mistr Chirnyak“ (1895).

Řada Frankovo vědeckých studií je dlouhá a zahrnuje i studie o české literatuře. Renomé si získal především svými mohutnými „Apokryfy a legendami z ukrajinských rukopisů“ a dějinami ukrajinské literatury. Maďaři přeložili Frankovu velkou stať o ukrajinské literatuře ve své „Velké encyklopedii“.

V roce 1901 se Frankův život zklidnil. Postavil si rodinnou vilu a konečně mohl v poklidu čtyři roky pracovat na svém vrcholném poetickém díle „Mojsej“. Ve 20 zpěvech vypsal touhy, rozčarování i bolesti doby. Dílo vyšlo v několika jazycích.

Na Frankovo hrobu stojí plastika lamače kamene, postava z jeho básně „Kameníci“, jak lopotně rozbíjí skálu sociální nespravedlnosti.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!