Jacobus Gallus

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Slovinský renesanční hudební skladatel. Většinu svých děl napsal v českých zemích. Vydal 100 madrigalů, na 370 motet, publikováno bylo 16 mší a jiné skladby. Dohromady na více než 500 opusů. Dílo vydával v Praze. Patří k předním skladatelům doby.
„Bez nadsázky bych chtěl říci: tak jako se slunečnice a jiné květiny otáčejí stále za sluncem, obracel se též on jako představený k mým Múzám a zajišťoval jim bezpečně vybudované přístřeší a závětří.“
— J. Gallus 1. 1. 1589
Jakob Petelin Gallus 1590.jpg
Narození a úmrtí
  • 3. 7. 1550 (Kraňsk, Slovinsko)
  • 18. 7. 1591 (Praha)
Památníky
Odkazy

Tak v devětatřiceti ocenil svého dobrodince opata Kašpara Schönauera. Byl mu vděčný, že v něm rozpoznal talent a v úhoru doby o něj dbal, jako o vzácnou květinu. Gallus jej v Praze 1. 1. 1589 vzpomněl u výročí mší se svou hudbou. Byl už ředitelem kůru v pražském kostele sv. Jana Křtitele Na Zábradlí a jeho skladby zněly po celém katolickém světě. Rozhodně se mezi renesančními skladateli neztratil a světské madrigaly (povětšině čtyřhlasé polyfonie, jež se skládaly ve 14.-17. století) se zpívají dodnes. To ve Slovinsku prokazuje chór madrigalistů.

Jeho rodinný a národní původ je zamlžený, ale přece jenom jej alespoň spoře poodkrylo smuteční parte jeho skonu rok po vzpomínce na Schönauera. Stojí na něm: „Na hrob Jakuba Handla, Kraňce, slavného umělce praktické hudby.“ Je přitištěn i na jeho portrét v dřevorytu. Parte prozradilo ještě další údaj: „Jakobus Handl, Gallus dictus,“ či Jakob, řečený Gallus, čili Gallus byl jeho pseudonym. V překladu znamená Gallus = Kohout. Z toho lze shrnout, že hudební skladatel Gallus byl rodákem z kraňského vévodství ve Slovinsku, kde žili většinou Slovinci, tudíž byl s největší pravděpodobností Slovincem.

V mládí vstoupil do cisterciáckého řádu, provandroval několik rakouských klášterů a muzicíroval i v Melku, kde patrně také zpíval. Svoje skladby uspořádával do knih. Knihu „Selectiores Quaedam Missae“ dedikoval opatovi kláštera Zwettl, nějakému „panu Janovi“. Dobrodějný osud jej zavedl k opatu Schönauerovi do Zámrsku. Roky prožité pod chápavou péčí opata vyrůstal skladatelsky a jako klášterní varhaník zdokonaloval svou herní virtuozitu. A že skutečně dosáhl skvělé hudební interpretace potvrzuje fakt, že jej v roce 1574 vzali ve Vídni do dvorní kapely.

Na zlomu 70. let putoval po moravských klášterech a cestování ukončil v Olomouci, kde jej biskup Pavlovský uvítal přívětivě, zřejmě i proto, že mu Gallus před svým příjezdem nebo krátce před audiencí věnoval skladbu „Undique flammatis“. Tato skladba se stala Gallusovo první tištěnou partiturou. Pavlovskému ještě věnoval první a druhou knihu svých „Selectiores quaedam missae“.

Jak biskup píše ve svém dobrozdání 26. 7. 1585 na cestu do Prahy, Gallus byl v Olomouci přijat „do řad našich služebníků v čele hudebníků naší kapely na kůru.“ Pavlovský potvrdil jeho „věrné služby“ a ještě dodal, že „odešel zčásti z důvodu změny podnebí, jež mu zde nesvědčí nejlépe, částečně z jiných a postačujících důvodů.“ Tvrdí se, že Gallusovi šlo o zakotvení v Praze především z důvodu tištění svých skladeb u Jiřího Nigrina, který mu už roku 1580 za pobytu v Olomouci vydal ve čtyřech svazcích sbírku mší.

Gallus si rozdělil skladby podle druhů a počtu hlasů. První svazek obsahoval mše osmihlasé, druhý šestihlasé, třetí pětihlasé a čtvrtý čtyřhlasé. Stejným způsobem seřadil hned po příjezdu do Prahy svůj part „Opus musicum“ a zčásti i madrigaly ve sbírce „Harmoniae morales“. Hudební věda zařadila jeho skladby podle slohu do okruhu tzv. benátské školy (vícesborovost). Jsou technicky velmi vytříbené a zvukově výrazné a odvážné. Je v nich obrovská síla chromatického umění a pravděpodobně měly premiéru v Praze, protože se stal ředitelem kůru a zároveň kapelníkem v kostele svatého Jana Křtitele Na zábradlí.

Jeho čtyři knihy skladeb mají v podstatě stejný název a obsahují skladby pro čtyři, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, dvanáct, šestnáct a dvacet čtyři hlasů. Pro jeden nebo dva sbory komponoval osmihlasé skladby, pro tři sbory dvanáctihlasé a pro sbory čtyři šestnáctihlasé skladby. Lze tudíž shrnout, že Gallus napsal 4 knihy 7-8 hlasých mší a 4 svazky 4-12 hlasých nonet (skladba zpravidla pro devět hráčů), vydaných pod názvem „Opus musicum harmoniarum“. Právě jeho noneta byla v Čechách hodně rozšířena a v opisech putovala i na Slovensko. Koneckonců bylo to přirozené, protože Slovinec Gallus prožil svoje největší tvůrčí období v Čechách a na Moravě.