Jakub Arbes
„Na kolbiště života dostavují se vždy zase nové generace, jejich růžové naděje třeba jen v poměrné vítězství lidskosti nad surovou brutálností uvádaly znenáhla před našima očima jako pouvadly naděje naše vlastní.“— Jakub Arbes: Vymírající hřbitov (romaneto, 1900)
Narození a úmrtí
- 12. 6. 1840 (Praha, Smíchov)
- 8. 4. 1914 (Praha, Smíchov)
Památníky
- Pohřben na Malvazinkách
- Švédská 1137/27; F. Vokálek, PD s portrétem
- Arbesovo náměstí; J. Černý, 1964, Socha na soklu
Odkazy
„Ach Bože,“ zanaříkal v deníčku, „devatenáct roků stár, a čím jsem!“ Chtěl se „povznésti do výše závratné v oboru věd“. Už na reálce se spolužákem blouznili o neznámu dálek, až je suplent Neruda musel taktně vrátit k realitě učiva. Po reálce šel přece jenom za technikou, jenže za čas mu ukázali, kde tesař nechal díru, protože bujaře nosil národní kokardu.
V roce 1867 byl chvíli v redakci „Hlasu“, ani se neohřál a přesunul se do Kutné Hory, kde pracoval v redakci časopisu „Vesna kutnohorská“. Češi v tom roce pohusitsku zapalovali vatry na kopcích na protest, že si Uhry vznikem Rakousko-Uherska vybojovaly národní vládu a Češi zůstali v rakouském sevření. Arbesa napadlo zapálit vatru u Kutné Hory, a radní zahořeli zlobou a musel z města. Koncem roku 1868 začal novinářskou dráhu doopravdy v Grégrových „Národních listech“. V tom čase (1865) poslal také Nerudovi do „Květů“ „fantastickou epizodu z románu“ („Ďábel na skřipci“), psal v dopise, čili prózu plnou napětí. Neruda mu na to řekl: „Není to, Jakube, ani román ani povídka, řekl bych, že je to cosi mezi tím, jak bych to řekl, jakési romaneto.“ A nový žánr, který Arbes vymyslel a Neruda pojmenoval, byl na světě. Je to poměrně krátké vyprávění, plné napětí, tajemství, živoucí reality i fantazie.
V roce 1872 donesl Arbes Nerudovi do časopisu „Lumír“ první opravdové romaneto, které nazval „Svatý Xaverius“. Počátek je v přítmí chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, kde visí Balkův obraz „Sv. Xaverius“. V té zduchovnělé tváři svatého Arbes spatřil vášnivý oheň v očích svého geniálního mrtvého přítele, nu a pak splétal drama prostředí s dramatem přítelova životního příběhu a popustil uzdu fantazii.
Grégrovy „Národní listy“ byly rizikovým pracovištěm a cenzura je denně bílila. Fantasticky odvážného odpovědného redaktora právě odsoudili na dlouhý čas do Novoměstské věznice a jeho místo převzal srdnatý Arbes. A ten neméně snímal glorioly z hlav pomazaných ouřadů, čechožroutů a „knížat“ moci. Arbes si pořizoval přesné záznamy - zač a na jak dlouho byl odsouzen. Bral zodpovědnost za všechny autory a nebylo dne, aby ho cenzor nebral k zodpovědnosti. Velký soudní proces si vysloužil za článek „Perzekuce učitelů“, který napsal poslanec František Kořínek. Ten použil v kritice výrazu „darebné té chásky ústavověrné, která se českému národu mstí“, což „té chásce“ zahýbalo žlučí a ve Vídni z toho byl velký soud se zodpovědným redaktorem Arbesem. Arbes u soudu nejdříve odmítl mluvit německy a odešel ze soudní síně, dokud mu nepovolili češtinu. Pak se sám obhajoval čtyři dny a obhájil se.
Brzy na to ho poslali za reportáží na Zbirožsko, kde se stávkovalo na podporu „krále železnic“, čili železářského magnáta B. H. Strousberga, který byl v Rusku zatčen za podvody. Arbes napsal reportáž, která obletěla Evropu. Ve vlaku vyslechl rozmluvu vyšetřovacích úředníků, nu a pátrejte, kdo to všechno prozradil! A tak si doma zapsal do své dokumentace, že za 15 měsíců práce v redakci „Národních listů“ byl padesátkrát před soudem. V roce 1873 mu všechno spočítali a odsoudili ho na 14 měsíců do českolipské věznice.
Ve vězení četl V. Huga a svého oblíbence Edgara Poea, o jehož básni „Havran“ nedávno napsal obšírnou studii. Byl autorem unesen tak, že dal jméno Edgar synovi a po synkově smrti (pohřben na Malostranském hřbitově), synovi druhému (pohřben na Malvazinkách). Z vězení si domů přivezl nejenom hodně literárních nápadů, ale i dvě romaneta: „Sivooký démon“ (1873) a „Zázračná madona“ (1875).
Arbes imponoval literárně i statečností mládeži. Chodili za ním do malostranského pivovaru „U Tomáše“ a nazvali si svou skupinu tajuplně „Mahábhárata“ (=indický epos). A pak za ním mladí chodili i do vinohradské hospůdky „U Zlatého litru“ a v noci jej doprovázeli domů, on je zpátky, oni jej domů a někdy do rána.
Roku 1878 mu přítel J. Grégr poslal domů úřední oznámení, že jej musí pro finanční potíže z „Národních listů“ propustit. Arbes se ze dne na den stal „Kandidátem existence“, jak nazval své romaneto o umělcích bez výdělku. Živil rodinu sedmi lidí včetně rodičů, aniž poznali, že je „na volné noze“. Dodržoval rytmus dne: navečer vycházel jako obvykle s viržinkem v koutku, oblíknutý v císařském kabátě, černých kalhotách a širákem na hlavě nebo v ruce.
V roce 1886 napsal do „Literárních rozhledů“ stať o bídě kumštýřů a na základě údajů z ankety založil spolek „Máj“, který měl podporovat „kandidáty existence“. Přitom chrlil studie, články, reportáže, psal o Máchovi, Mánesovi, Myslivečkovi, Sabinovi atd., srdnatě hájil talent Alše, bil se za Nerudu, Smetanu, za národní svobodu. Velmi dokonale poznal psychologii a techniku tvorby a proto napsal zajímavé studie „Z duševní dílny básníků“ (1915), „Záhadné povahy“ (1909) nebo „Nesmrtelní pijáci“ (1906).
Psal o všem, čím žil, o smrti svých dětí, o Joachimu Barrandovi, jehož s Nerudou potkávali u Oujezdské brány, kde bydlel, pečlivě zaznamenával zásahy rakouské policie a vydal o tom knížku „Pláč koruny české“ (1869). Jeho poslední romaneto „Poslední dnové lidstva“ mělo groteskní patálii, jež se dostala až na Říšský sněm. Místodržitel hr. Thun jej žaloval, že na obálce od malíře V. Černého je zbořenina jeho paláce a nad ní se monumentálně vypínají věže katedrály sv. Víta. Poslanec Dr. Herold na sněmu k obecnému veselí prokázal, že obálkou budovy nelze Thuna urazit. Arbes sečetl Thunovy protičeské hříchy ve čtyřech svazcích dokumentů.
Románové dílo syna smíchovského ševce mělo ukázat vývoj 19. století v Čechách, jenže život je zkrátil na romány „Štrajchpudlíci“ o nouzi smíchovského dělnictva, „Moderní upíři“ (1882) o rvavé manýře moderních podnikatelů, „Adamité“ (1882), „Mesiáš“ (1883), „Agitátor“ i rozměrný román rodu „Anděl míru“ (1890). Naznačil, kam a jakým směrem kráčí čas. Režisér Národního divadla mu vrátil dramatizaci románu “Mesiáš“ a tím pro Arbese Národní divadlo neexistovalo. Jen po šantánech zpívali bratři Hartmannové v refrénu své skeče: „To Arbes nenapsal, Vrchlický nebásnil...“
Ke stáru poctili smíchovského barda členstvím v „České akademii věd a umění“ a sbírali pro něj peníze na „národní dar“. V Herbenových „Besedách času“ se ozvalo cynické: „Co bývalo v něm, dávno ztratilo se bůhvíkam, a teď zbývá jediné: kostelní vrata s kloboukem v staré ruce, s bílou odkrytou hlavou.“ Arbes psal napůl slepý do posledního dechu.
Prostě byl to „věčný bohém“, povzdechl si dramatik a režisér Jaroslav Kvapil, svědek Arbesova života.