Jan Hus

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český náboženský reformátor. Vycházel z Bible, ze spisů sv. Augustina i anglického teologa prof. J. Viklefa. Hájil biblické zásady křesťanského života. Jeho smrtí začal v křesťanství nový věk, kdy se víra stala „pokladem duší a myslí svobodných“ (Palacký). Církevní koncil v Kostnici předal Husa k upálení. Z děl: „Rozprava o odpustcích“, „Knížky o svatokupectví“, „O církvi“, „Výklad Viery, Desatera a Páteře“, „O českém pravopise“.
„Také prosím, aby se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“
— Závěr z Husova listu z vězení 10. 6. 1415
Dřevoryt z Husovy Postilly, otištěné v Praze roku 1563.jpg
Narození a úmrtí
  • kolem roku 1370 (Husinec u Prachatic)
  • 6. 7. 1415 (Kostnice)
Památníky
Odkazy

V kostnické katedrále byl 6. 7. 1415 zahájen doposud největší, v pořadí 15. koncil, katolické církve. Zasedli na něm církevní hodnostáři, panovníci i knížata. Měli co řešit, protože se zejména po Čechách spojovaly říčky nespokojenosti lidí nad porušováním mravní čistoty katolického kléru, který propadl lačnosti po majetku a moci. Dva roky před smrtí Karla IV. došlo ke dvojpapežství (1376). Z anglického Oxfordu se kriticky ozval prof. Jan Viklef, po Čechách bouřili kazatelé Waldhauser, Milíč z Kroměříže a jejich počet rostl. Tradiční jednota katolicismu byla ohrožena.

Na koncilu bylo několik bodů k projednání: 1) Odstranit tři papeže, kteří mezi sebou vojensky bojovali o moc. 2) Opravit církev „v čele i údech“. 3) Potlačit „hydru trojhlavou“, čili reformační myšlenky J. Viklefa a M. Jana Husa, který kázal lidem v Betlémské kapli a nakonec byl církví z Prahy vyhnán. Uvalili na něj církevní klatbu, čili nesměl kázat nejen v Praze, ale nikde.

Mistr Hus však kázal na venkově a přitom hodně psal kritické spisy o porušování biblických zásad. Žádal, aby své názory mohl v Kostnici, kde byl koncil zahájen, veřejně obhájit. Vyžádal si od císaře Zikmunda „glejt“, čili potvrzení, který mu zaručoval bezpečnost.

Jenže v Kostnici Husa uvrhli do vězení, vyslýchali jej a když nepochodili, připravili s ním soudní proces. Uprostřed katedrály v Kostnici stálo malé lešení. Sloužila se mše, ale M. Jan Hus do chrámu nesměl. Stál mezi dvěma „oděnci“ u chrámových dveří. Po mši přečetl biskup výňatek z myšlenek apoštola Pavla, kde se praví, aby s provinilci i ve věcech církve a víry rovněž „zrušeno bylo tělo hříšné“. Teprve po biskupově řeči zavolali M. Jana Husa, aby vešel do chrámu. A nyní spustil hněvivou řeč hlavní kazatel, který vzýval božskou prozřetelnost, zatracoval kacířství a křičel, že musí být vypleněno ze všech údů církve.

Po hněvivé lamentaci kazatele nastalo ticho. Ke slovu se důstojně chystal papežův mluvčí Berchtold. Ten vstal a zvolna, srozumitelně, jakoby chtěl zdůraznit všechnu tíhu Husova provinění, přečetl 30 Husových bludů z 260, jež měly soudcové vypsány z Husových knih. Ke konci řeči M. Jana Husa obvinil, že se vydává za 4. osobu „Svaté Trojice“. Hus vyskočil, chtěl na obranu něco říci, ale strážce jej umlčel.

Potom, jakoby se jednalo o pašijovou hru, musel Hus vystoupit na lešení, kde jej obložili mešními rouchy, do rukou mu vložili kalich a naposled jej požádali, aby svoje bludy přiznal a odvolal. Ale Hus jen rozechvěle řekl: „Ne, nemohu přiznat, z čeho mne viníte, protože bych tím obtížil svoje svědomí.“ To byla jeho poslední slova. V chrámu to zašumělo. Po chvíli ticha bylo přečteno usnesení koncilu: knihy mistra Husa budou spáleny, zakázány a on sám, arcikacíř, který kazil lid a tupil papežskou stolici, bude předán světské moci k upálení na hranici za městem na břehu Rýna. Jeho popel bude vhozen do vody. Nasadili mu na hlavu papírovou korunu s obrázky ďábla a odvedli jej do vězení.

Druhého dne obřad pokračoval průvodem lidí, kteří doprovázeli odsouzeného kacíře za město. Došli k připravené hranici na břehu Rýna, přivázali mistra Husa ke kůlu a hranici zapálili. Hus se modlil, zpíval nábožné písně a když „potřetí začal zpívati, hned mu vítr vehnal oheň do tváře, a tak sám se modle, pohybuje rty a hlavou, vypustil duši v Pánu,“ napsal o jeho smrti očitý svědek, kronikář Petr z Mladoňovic. Husovi ještě nebylo 45 roků.

O mládí M. Jana Husa se ví málo. Univerzitní dokumenty prozradily, že v roce 1393 získal titul bakaláře na artistické fakultě a po třech letech mu byl propůjčen titul mistra svobodných umění. Na kněze byl vysvěcen v roce 1400.

Současníci o něm napsali, že vynikal jasností myšlenek, což je zřejmé z jeho knih, které psal v latině a především v češtině. Znal češtinu výtečně, před časem upravil starý český překlad bible kazatele Matěje z Janova.

Karel IV. v zakladací listině pražské univerzity (1348) napsal, že smysl založení Univerzity Karlovy spočívá v tom, aby: „Obyvatelé Čech nemuseli se v cizině doprošovat almužny.“ Hus se v roce 1401 stal děkanem univerzity. Byl si vědom toho, že ve městě a v české zemi žijí převážně Češi a proto jim v témže roce začal kázat česky i v Betlémské kapli. Veřejně prohlašoval, že v kněžstvu vládne nemrav a lakotnost, a že se od roku 1378 rvou o moc v církvi dva papežové (tzv. schizma - dvojpapežství). Zdůrazňoval, že v životě je nezbytná mravní čistota církve. To byla stejná myšlenka, kterou kdysi kázal Jan Milíč z Kroměříže. Hus se odvolával na oxfordského prof. Jana Viklefa, který psal, že církev nemá být organizací majetkovou, ale musí být organizací duchovní, čili neviditelnou (insibilis), a tím i mravně čistou.

V roce 1409 přesvědčil M. Jan Hus krále Václava IV., aby na univerzitě změnil volební řád, který určoval cizincům 3 hlasy a Čechům jenom 1 hlas, což neodpovídalo zakládací listině Karla IV. Václav IV. proto vrátil Univerzitu Karlovu do rukou Čechů tím, že v Kutné Hoře podepsal tzv. „Dekret kutnohorský“ (1409), jímž věc napravil. Mnoho cizích profesorů demonstrativně odešlo, ale čas přivedl na katedry neméně zdatné odborníky a M. Jan Hus byl zvolen rektorem univerzity. Král Václav IV. Husovi zprvu přál a jeho choť leckdy vodil na Husova kázání v Betlémské kapli mladý voják Žižka. Jenže přišlo na lámání chleba, čili papež v Římě začal kvůli zisku peněz prodávat tzv. „odpustky“, čili jakési „šeky“, jejichž koupí se lidé mohli vykoupit z hříchů. Hus znal pravý smysl odpustků, jež měly papeži naplnit kasu pro boj s konkurentem a prohlásil prodej odpustků za svatokupectví.

Václav IV. si vyřizoval mocenské účty s papežovým stoupencem, arcibiskupem Zbyňkem Zajícem z Hazmburka, který žádal zákaz Husova kázání v Betlémské kapli a demonstrativně nechal spálit Viklefovy knihy. Žádal zákaz Husova kázání, jenže Hus žádal důkazy, v čem se mýlí a kázat nepřestal. Církev použila své silné zbraně tzv. „interdiktu“, čili zákazu církevních obřadů všude tam, kde bude Hus přítomen, proto Hus raději opustil Prahu a odešel na Kozí Hrádek u Sezimova Ústí.

Zatím se v Praze Václav IV. s papežem Janem XXIII. dohodl, že mu papež přenechá část financí z prodeje odpustků. Mistr Jan Hus na jihu Čech kázal všude, kde neplatil zákaz bohoslužeb, čili interdikt. Hodně psal a vydal „Výklad Viery“, „Knížky o svatokupectví“, „O církvi“, „Postilu“ (výklad sv. čtení nedělních). Zasáhl i do dějin českého jazyka spiskem „O českém pravopise“ (zavedl diakritická, čili rozlišovací znaménka: čárky, tečky aj.). Když se schylovalo k církevnímu koncilu v Kostnici, chystal se Hus, i přes varování přátel, obhájit před největším církevním fórem svou biblickou pravdu.

Bratr Václava IV., císař Zikmund, zaručil Husovi glejtem (průvodní listina bezpečnosti), cestu do Kostnice a zpátky. Hus se odebral na hrad Krakovec na Rakovnicku a vyčkával, až jej pozvou. To už byli papežové tři (troj-papežství) a ani jednomu nebylo po chuti Husovo tvrzení, že papeži, který nežije mravně, ale v hříchu, lze odepřít poslušnost, neboť jeho důstojnost nepramení z úřadu, ale z jeho mravního a zbožného života.

V listopadu 1414 Hus přijel do Kostnice, provázen přáteli. Vězení už pro něj bylo připraveno. Zatkli ho, uvěznili, vyslýchali a nakonec po dlouhém, ale bezvýsledném nátlaku, aby odvolal svoje „bludy“, byl odsouzen s plnou pompou ceremonielu, jež církev pro taková prohřešení užívala. V žaláři napsal traktáty, v nichž chválil přijímání „pod obojí způsobou“ (mešní víno i hostii), psal dopisy přátelům, jež ukazují bolestný duchovní zápas jeho pravdy.

Jeho smrt vyvolala lavinu odporu, v němž pramenily polemiky „o sporu božství a zvířeckosti v přírodě lidské vůbec,“ jak řekl Palacký. Češi ukázali světu jeho špatnost a byli první, kdo se vzepřeli absolutní moci církve.

Hus má velké množství pomníků. Symbolizují mravní sílu Husa a českého národa položit za ní život.