Jan Masaryk

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Československý ministr zahraničních věcí. Druhý syn T. G. Masaryka. Od roku 1919 v diplomatických službách, člen exilové vlády v Londýně, 1945-1948 ministr zahraničních věcí ČSR. Z knih: „Volá Londýn“, „Národní písně“, „Úsměvy Jana Masaryka“.
„Mně se líbí moc věcí na Americe, ale vždycky jsem nenáviděl to, jak tam odhadují člověka podle toho, kolik vydělává. Komunisté chtějí beztřídní společnost. Prosím. Jenže první věc, kterou udělají, když se dostanou k moci je, že vytvoří novou privilegovanou třídu. Novou aristokracii se všemi hnusnými znaky zbohatlíků.“
— Jan Masaryk
Jan Masaryk.jpg
Narození a úmrtí
  • 14. 9. 1886 (Praha)
  • 10. 3. 1948 (Praha)
Památníky
Odkazy

O Masarykovi platilo ono staré, že myslí jak mluví a mluví jak myslí. A i když by rád něco skryl, našel způsob aby to řekl. Otci nepůsobil zrovna moc radosti jeho nevalným studiem a životem, ale maturitu v roce 1906 přece jenom udělal. A pak si otec řekl, že mu nechá okusit, jak chutná život a svěřil ho v Americe příteli Charlesovi R. Craneovi. V jeho slévárnách zjistil, jak chutná chlapská práce, ale Jan chytil život za pačesy a začal muzicírovat na klavír, což byl talent jeho maminky, která studovala konzervatoř v Lipsku. Dělal klavírní doprovod němým filmům, toulal se mezi krajany, prostě žil jak uměl.

Domů si v roce 1913 přivezl vysvědčení z obchodního kurzu, brilantní znalost angličtiny i místních slangů. Habsburkové právě anektovali Srbsko a Srbové jim oplatili atentátem na následníka trůnu v Sarajevě. Německo s Rakouskem vtáhli do válečné řeže 1. světové války 36 zemí. Jana osud vrátil z rakouského vozatajstva domů, sestru Olgu s otcem rovněž, malířský bratr Herbert zemřel na tyfus a doma si užili hladu a vězení dost maminka se sestrou Alicí. Rodina se doma sešla až po příchodu otce 18. prosince 1918 u lůžka nemocné maminky.

Dr. Beneš si s sebou Jana vzal 19. července 1919 do Paříže na mírová jednání. Bylo mu třiatřicet, ovládal řeči, měl životní zkušenost a při jednání ve Versailles v něm objevili diplomatický šarm. Pak se v Praze připravoval na funkci chargé d´affaires a poslali ho do Washingtonu. Po čase jej vrátili do Prahy, aby se tři roky připravoval na ministerstvu zahraničních věcí na diplomatické poslání. V roce 1924 odešel do Londýna jako čsl. velvyslanec. Než odjel, srdce mu zalil žal, protože 13. května 1923 mu zemřela maminka, po níž zdědil hluboký cit a smysl pro humánnost života.

Prožil v Anglii celou dobu krátké existence samostatného československého státu, jemuž učinila 29. 9. 1938 konec „Mnichovská smlouva“, v níž Anglie s Francií ustoupily Hitlerovi. Jak to přijal Jan, netřeba komentovat, ale Chamberlainovi připomněl jeho přehlíživou poznámku o malé zemičce, kterou neznal, ale Hitlerovi postoupil. Už v říjnu 1938, kdy Jan v Londýně ukončil diplomatické poslání, složil svůj úřad.

Jan byl oblíben svou bodrostí a vtipem, ale v ten čas mu do smíchu nebylo. Odcestoval se svou družkou, spisovatelkou Marcií Davenportovou do USA. Byla to žena, jež mu po ročním manželství s Frances Craneovou, dcerou svého někdejšího dobrodince v Americe, pomohla z duchovních traumat. Vrátili se do Londýna, jakmile se vyjasnilo, jak bude veden zahraniční protihitlerovský odboj. Dne 21. 7. 1940 se v Londýně ustavila exilová československá vláda a Jan se v ní stal ministrem zahraničí. Musel se postarat rovněž o činnost ministerstva obrany. Využil svých diplomatických kontaktů, aby právně zakotvil jistoty budoucího znovuzrození ČSR.

Dne 18. 7. 1941 podepsal Smlouvu o spojenectví se Sovětským svazem v boji proti Německu, 2. 8. 1942 podepsal zrušení zahanbujících podpisů „Mnichovské smlouvy“ Anglií, 29. 9. 1942 rovněž Francií a 12. 12. 1943 podepsal smlouvy o přátelství a poválečné spolupráci se SSSR. Těch dokumentů, jež zaručovaly návrat k jistotám samostatné ČSR, bylo hodně. Už 21. února 1940 zazněla Janova jadrná slova víry a naděje v návrat svobody do Hitlerem likvidované vlasti ve vysílání BBC. V první projevu řekl: „Při jméně, které nosím, slavnostně prohlašuji, že válku vyhrajeme, a že pravda zvítězí.“ Těch posilujících projevů domů bylo pak na 200 a po válce vyšly knižně pod tituly „Volá Londýn“ a „Ani opona, ani most“.

Ministerstvo zahraničních věcí pořádalo za války v Londýně společenské večery, připomínající českému národu drahá výročí. Vzpomněli na Karla Čapka a v chmurném roce 1942 na bolestné vyvraždění Lidic nacisty. Jan na slavnostním matiné doprovázel na klavír slavnou operní pěvkyní Jarmilu Novotnou, s níž připravil nahrávky českých lidových písní, jež vyšly v gramofonovém albu: „Songs of Lidice“.

Dne 30. 7. 1945 přijel domů, do rodné země, ze San Francisca, kde podepsal Chartu Organizace spojených národů. Vystoupil z letadla, poklekl a políbil zemi: „Matičko zlatá, už jsem zase u tebe.“ A pak zašel ke hrobu rodičů v Lánech a ke hrobu K. Čapka na Vyšehradě. Od července do října 1945 vedl čsl. delegaci na pařížskou mírovou konferenci, takže se svým podpisem pod ní stal spoluzakladatelem Spojených národů i jeho Sdružení pro mezinárodní právo.

V době od 9. do 12. 7. 1947 byl předsedou vlády ČSR, K. Gottwaldem, na moskevském jednání se Stalinem o tzv. „Marshallově plánu“, který se týkal hmotné pomoci Evropě. Jednání v Moskvě byla „jednoduchá“, protože Stalin nepřipouštěl možnost, aby ČSR „Marshallův plán“ přijala. Už se znovu hrálo o poválečný vliv mocností v Evropě. Jan byl rozladěn a doma, sotva vystoupil z letadla, bodře prohlásil: „Do Moskvy jsem letěl jako svobodný ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.“ Jestli to Stalin slyšel, rozhodně neuměl zapomínat.

Jan byl ministrem zahraničí tří poválečných vlád Národní fronty. Přijal křeslo ministra zahraničí i po demisi pravicových ministrů v únoru 1948, kterou prezident Beneš podepsal. Doba už vřela politickými konflikty a Masaryk se zřejmě ocitl mezi mlýnskými kameny soudobých politických zájmů. Mezi odstupujícími ministry bylo hodně jeho přátel. Nikdo už nezjistí, co se dělo v myšlenkách Jana Masaryka a co se dělo kolem něj. Zůstal jenom ztrohý fakt, že v tom čase Jan zajel k hrobu rodičů do Lán. Dne 10. března 1948 ukončil svůj život pádem z okna ministerstva, jež řídil. Byla to vražda, sebevražda nebo náhoda? Bylo bezpočet vyšetřování, dohadů, polemik, tiskovin pro a proti, ale v tomto sporu to zůstalo jen u strohé a bolestné zprávy: zemřel.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!