Jan Pravoslav Přibík
Narození a úmrtí
- 4. 4. 1811 (Mníšek pod Brdy)
- 19. 10. 1893 (Praha)
Památníky
- Sokolovská 215; PD s portrétem, S. Smolík, J. Hoffmann 1899 (odstraněno)
- Pohřben v Praze-Proseku
Odkazy
Patřil ke generaci, jež si na důkaz úcty a lásky k českým dějinám připojovala ke jménu rodnému jménu vlastenecké. Přibík si vybral „Pravoslav“ a o rok starší Mácha - Hynek. Oba totiž pocházeli z českých vlasteneckých rodin. Přibíkův otec byl vesnickým učitelem, a už to samo vypovídá o prostředí, v němž vyrostl. Být tehdy učitelem znamenalo lásku k dětem, protože mzda nebyla od státu, ale placená rodiči způsobem „co kdo dá“. Stejně jako známý rožmitálský učitel a muzikant J. J. Ryba měl Přibík za povinnost starat se o kulturnější život v místě jenom za „zaplať pánbůh“.
Přibík se narodil v Podbrdí, jež bylo opravdu krajem „zapadlých vlastenců“. Z Hudlic pocházel Jungmann, ze Žebráku bratři Vojtěch a Jan Nejedlí i Šebestián Hněvkovský, kteří studovali v Praze. I Erben si právě ze Žebráku odvedl životní družku, jež tu poznal na divadelních prknech své jediné hry Sládci. V Berouně působil vlastenecký Seidl a nebylo daleko do Radnice, kde ještě nevyhasla památka obrozence A. Puchmajera, spolupracovníka Dobrovského. Učitelskou průpravu měl Přibík z domu, a teprve mnohem později jezdíval za kantorským vzděláním do Prahy. Vzdělávací systém se teprve tvořil, ale kantorská vášeň mu byla drogou.
Svou první štaci učitele získal v Berouně, v městečku proslulém kulturností života nad průměr své doby, kde o něco později měl vlastenecký farář Seydl bohatou knihovnu. Přibík se musel jako učitel vydat dvěma směry: jednak propracovávat systém výuky na škole, ale také se rozumělo samosebou, že učitel se stane duší města.
Začal svou kantořinu mnohem systematičtěji, než jeho otec. Vedle školy se vrhl do vlastivědné práce, bez níž by celý výchovný systém školy byl hluchý. Výuka dětí pokračovala osvětou ve městě. Přibík byl zřejmě zanícený pro vlastivědu. Celé podbrdí k němu mluvilo slavnými kapitolami dějin i zvláštnostmi kraje. Když po čase opouštěl Beroun, zanechal po sobě nejen precizně zpracovanou metodiku výuky, ale i malé vzácné muzeum Poberouní a školní knihovnu, kterou založil.
Po dvanácti letech v Berouně zatoužil po Praze, odkud se ozývaly hlasy Tyla, Čelakovského, historické vědy Palackého a Šafaříka a roku 1842 slavného učiliště Budeč, geniálního Slavoje Amerlinga, nazvané podle hradu Budeč u Kladna, kde se vzdělával sv. Václav. To byla velká sláva zrodu českého školství. Amerling naplnil ve výuce a praxi Komenského pansofismus, čili učení souhrnu poznatků věd, spojených s řemeslnickou praxí. Učiliště zkrachovalo, psal Neruda, protože předstihlo čas nejméně o sto roků.
Po dvanácti letech se Přibík objevil v Praze. Zprvu v dědince Vysočany u Prahy. Měl už propracovanou pedagogickou metodiku, hlavně čtvrtých tříd, a také zavedl půlroční a celoroční zkoušky dětí. Po čase si zažádal o vlastní soukromou hlavní školu. To už ale čile korespondoval se svými pražskými kolegy a byl zván na různá odborná sezení. Osobně se seznámil také s Amerlingem. Snil jako on o zavedení školní výuky podle principu jakési řecké kalokagathie, o souběhu duchovních a tělesných hodnot člověka, aby žáci vycházeli ze školy všestranně připraveni na praktický život. Aby součástí výuky byly i poznatky soudobé vědy, jazyka, kultury, dějin i řemesla.
Do Vysočan si přivezl osvětové chápání kantorského poslání na dědině. Po čase se stal členem několika českých spolků, např. divadelního, pěveckého a podle potřeby dalších. Za jeho působení se ve Vysočanech hodně hrálo ochotnické divadlo a Přibík napsal tři veselohry: „Bílé klobouky“, „Vyzrazené tajemství“ a „Šňupka“.
Žáci a ctitelé mu oplatili jeho starostlivost už k pětiletí jeho úmrtí tím, že mu odhalili pamětní desku. Byl to jeden z českých vlasteneckých učitelů, jimž národ vděčí za to, že Češi patří mezi vzdělané národy světa, kde znají Komenského, který světu odkryl principy výchovy generací.