Jan Zrzavý

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř. Upozornil na sebe souborem obrazů na výstavě „Tvrdošíjných“ v roce 1918. Zjednodušil tvar i barvu do pohádkové, neopakovatelné fantazie. Z jeho obrazů: „Melancholie I.“, „Fantastická krajina“, „Kleopatra I.“, „Kleopatra II.“, „Velká Kleopatra“.
Karel Kuklík, portrét Jana Zrzavého, 60. léta.jpg
Narození a úmrtí
  • 5. 11. 1890 (Okrouhlice u Havlíčkova Brodu)
  • 12. 10. 1977 (Praha)
Památníky
Odkazy

Když se jej mladí malíři ptali, která škola a malíř ho ovlivnili, odpověděl: „Škola žádná, ale studium starých mistrů a především poučení Bohumila Kubišty.“ „A který svůj obraz jste měl nejraději?“ ptali se novináři. „Údolí smutku“ odpověděl. Namaloval jej rok po příchodu do Prahy. Bylo mu sedmnáct a našel si chudičký podnájem na Malé Straně. Docházel na uměleckoprůmyslovou školu a měl nezkrotnou chuť malovat. Když se prý doma na dědině ukázal mezi dětmi s notesem, sestra alarmovala: děvčata, utíkejte, utíkejte, Jenda nás chce malovat.

Otci, který byl učitelem, nemusel nikdo objevovat, že mezi devíti dětmi se mu narodil malíř. Odvezl jej v šestnácti na školu do Prahy a osud chlapci poručil: „Hic Rhodus, hic salta!“ (ukaž, co umíš). Stejně jako starší Kubišta si vydělával prodejem svých obrázků, aby překonal nouzi, činil tak i Zrzavý. Od malování ani jeden či druhý neustoupili. Oba opustili školu už po roce.

Zrzavý se zamiloval do vznešené krásy Malé Strany a ke stáří si nic jiného nepřál, než se tam vrátit. Všechno na Malé Straně začalo, např. tu v roce 1907 v mladém pocitu hořkosti z osudu namaloval obraz „Údolí smutku“. V čase mezi malostranským podnájmem v roce 1907 a podnájmem na starozámeckých schodech ke stáří se rozložil celý jeho život. Maloval od mládí víc své vize, pocity, než to, co viděl. A vize měly čisté, odstíněné a hladké tvary. Ze země vystupovaly kužely, krajiny s měsícem, prosté, jako jeho vnímání a výmluvné, jako snář.

Kubišta mu byl sympatický tím, jak tvrdě přemýšlel a hledal. Neimprovizoval, ale obraz mu byl architekturou. Před první světovou válkou si Zrzavého malířského zápasu málokdo povšiml, až teprve když se rozevřela národní svoboda a z války se zrodila mladá republika, chudička na chleba, ale bohatá na tvořivé hledání a sny, vyšel z anonymity i Zrzavý. Mladí malíři z předválečného údobí si tvrdošíjně podrželi své předválečné malování a společně ukázali své obrazy už v roce 1918 na výstavě nazvané „Tvrdošíjní“. Zrzavý zaujal, ba okouzlil např. obrazem „Krucemburk“, v němž spatřil své rodiště, českou krajinu očima poety. Takový styl si podržel i ve dvou známých obrazech z roku 1922: „Melancholie“ a „Přítelkyně“. A protože po válce umění nemohlo přehlédnout, co válka v životě lidí způsobila, i Zrzavý zahrál na sociální strunu. Zredukoval tvary jen na to podstatné, zaoblil je a v barvě vylazúroval dotek štětce do něžné poezie. A lidé se rádi podívali na jemnocit života. Zrzavý neměl většího snu, než se podívat do Francie a do Itálie. V počátcích dvacátých let se objevil v Paříži mezi českými umělci. Paříž, mekka umění, mu neuhranula. Odjel do Bretaně na poloostrov rybářů v nejzazším západním koutu Francie. Země mu byla blízká prostotou, chudobou, tolik podobnou domovu. Maloval kamenné domy, políčka, mola, čluny, modř, růž a hněď, jež byly více vzpomínkami, než realitou. Zrzavý zaujal, ba stal se populárním, a po návratu domů v roce 1927 si pro své návraty do Francie pronajímal malý domek. O jeho snových obrazech historik umění Vincenc Kramář napsal, že Zrzavého obrazy jsou více „...zhmotněním duševních stavů než krajinami“.

Pak se dostal i do Itálie, především do Benátek a jeho obrazy loděk, architektury, spíše připomínají barevné, půvabné hračky nebo stavebnice. Obrysy jsou zjednodušeny až do skeletu. Do širokého povědomí, nejen doma, se dostaly Zrzavého motivy Kleopatry, jež maloval desetiletí. Jejich první tvary vznikaly už v roce 1912 a zvolna vyzrávaly do známých obrazů „Kleopatra I.“ z roku 1940. Obraz „Kleopatra II.“ se začal rodit v roce 1919 a proměnil se v letech 1942-57 do obrazu „Velká Kleopatra“.

Zrzavý měl příliš jemný instinkt, než aby nezaznamenal osudovost i tragickou baladičnost ČSR a války. A po válce se v jeho tvorbě znovu rozehrály barvy v jeho ilustraci Máchova „Máje“ nebo Erbenovy „Kytice“. Není to malířský průvodce dramatu, ale básnivě zjihlá náruč příběhů. Velmi blízký mu byl básnivý Julius Zeyer, do jehož třináctiletého dobrovolného azylu ve Vodňanech si zajel a zařídil si tu ateliér. Proto mohl dát ilustracím adekvátní tvar a barevnost Zeyerova díla.

Leckdo byl překvapen, když básnivý Zrzavý připravil scénickou výpravu k „Velikonočním hrám svatojiřským“, jež v Národním divadle režíroval F. Pujman. Vnímavý však rozpoznal, že krucemburský samouk byl malíř poezie a ta naplňuje všechna umění.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!