Jaroslav Hašek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český spisovatel a novinář. Napsal přes tisíc povídek, črt a humoresek. Světově proslul románem „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“, který byl přeložen do desítek jazyků, zfilmován i zdramatizován.
„Já jsem se také učil materialistou u nějakého pana Kokošky na Perštýně v Praze. To byl náramnej podivín, a když jsem mu jednou omylem ve sklepě zapálil sud benzinu a on vyhořel, tak mne vyhodil a gremium už mě nikdy nepřijalo.“
— J. Hašek: Švejk v Osudech dobrého vojáka Švejka
Czech-writer-Jaroslav-Hasek-in-Prague-1921-391854784892.jpg
Narození a úmrtí
  • 30. 4. 1883 (Praha)
  • 3. 1. 1923 (Lipnice nad Sázavou)
Památníky
  • Školská 1325/16; PD s bystou, J. Vokálek 1958
  • Na Hřebenkách 1; PD s portrétem a symboly, L. Šindelář 1983
  • Balbínova 323; pamětní deska Strany mírného pokroku v mezích zákona založené Haškem a jeho kumpány, 2013
  • Pohřben v Lipnici nad Sázavou
Odkazy

Na státním nádraží vystoupil 19. 12. 1920 z vlaku nějaký pan Staidl, měl černý dlouhý zimník a do jeho rámě byla zavěšena malinko korpuletnější dáma. Na Perštýně pan Staidl hodil zvědavě okem na roh Martinské, zda tam náhodou nevisí cedule firmy pana Kokošky a spol., v níž jako kluk pracoval. Zleva se ze dveří kavárny Unionky ozývaly hlasy, a když otevřel dveře, lehce je pohladilo teplo a kouř cigaret. Sál zvědavě ztichl, civěl a naráz vybuchl triumfální křik. Ejhle, bolševik, Hašek, Hašek a celej, netknutej.

Hašek obřadně představil svou „Šuru“ jako kněžnu, vnučku předsedy ruské provizorní vlády, a řekl, že ji vyrval bolševikům z pařátů. Přiznal se ke všemu, co o něm psaly pražské noviny, i k tomu, že zamordoval tisíce legionářů. Utvrdil přítomnou paní spisovatelku Fastrovou, že si bolševici opravdu opékali Číňany na rožni, a potom s kamarády vzpomínali a vzpomínali. Byl rok 1914 a císař Franz Josef právě v řeči „Mým národům“ vyhlašoval odplatu Srbům za atentát na svého nástupce trůnu Ferdinanda d’Este. Do hospody „U Valšů“ se do knihy hostů zapsal pán Lev Nikolajevič Turgeněv a do rubriky účelu návštěvy Prahy zaznamenal: „kontrola rakouského generálního štábu“. Vrátný přivedl policajty a pán, v němž byl zjištěn Pražan Jaroslav Hašek tvrdil, že prověřoval dodržování předpisů.

Po roce na frontě v Haliči se utrhl z 91. pěšího pluku vojska císaře pána a přešel k Rusům. Nu co krok, to nějaké překvapení, a to byl prosím synem velmi seriózního profesora. Byl to živel a fantasta. Dokázal v Unionce napsat článek, črtu na jakékoliv slovo z Ottova slovníku naučného, zanést ji do redakce, vyinkasovat zálohu honoráře a vrátit se ke stolu.

Bylo to v roce 1908, kdy ho štamgast Hájek z košířské Klamovky upozornil, že tam poblíž pan Fuks, majitel časopisu Svět zvířat, hledá redaktora. Hašek se chytil příležitosti a pan Fuks ho přijal. Hašek zvedl náklad velmi čteného listu několikanásobně. Psal o zvířecím alkoholismu, o psím hudebním sluchu, prostě o věcech málem nadpřirozených. Po půl druhém roce si Fuks nestačil úspěch vynachválit, ale za čas se rozlétly dveře redakce a přišli odborníci na psy s peticí veškeré odborné veřejnosti, že se fakta o psech nezakládají na pravdě. Asi neznali myšlenku Dobrovského, že myšlenky jsou svobodné.

V roce 1911 bylo před volbami do sněmu a Hašek ustavil přímo v hospodě svou „Stranu mírného pokroku“, kam se okamžitě nahrnuli všichni jeho spolustolovníci. Měl jako kandidát strany uchvacující volební projevy, jež vyvolávaly v hospodě Kravín na Vinohradech jednomyslný souhlas. Hašek mluvil ostře proti jakémukoliv radikalismu, volal a hřměl, že pravá cesta k blahobytu je státotvornost, a on prosazuje její mírný pokrok. Tvrdil, že „pivo je mlékem politiky“. Po každém projevu zazpívali jeho voliči stranickou hymnu na slova J. Machara. Hašek oslavil mírný úspěch ziskem hlasů všech dvaceti přítomných.

Hašek se zamiloval, nebo snad to bylo opačně, do slečny Jarmily, dcery důstojného štukatéra pana Mayera. Na svatbě 23. 5. 1910 v kostele sv. Ludmily na Vinohradech své vyvolené za přítomnosti svých přátel a zvědavců přislíbil všechno, aby byli šťastni. Ale nějak mu to nevycházelo, protože se jednoho dne Jarmila i s malým Ríšou odstěhovala k rodičům a Haškovi zbyl jen obrázek zbožňovaného synáčka, který nosil i ve válce. Po návratu běžel za synem, jenže představili jej Ríšovi jako slavného novináře. Bylo to snad dobře, protože v roce 1919 by se Ríša z péra básníka J. Kolmana dozvěděl, že jeho otec je „zrádcem, vyvrhelem a komediantem“.

V Rusku prožíval šest roků životní drama, jež ještě nikdo nerozluštil, protože život je složitý a car je daleko. Byl v zajateckém táboře Totskoje a v roce 1916 vstoupil do Československých legií, jenže se dostal do sporu s vedením v otázce přičlenění legií pod francouzské komando. V nepopsatelném zmatku na Rusi, kde „hostovalo“ mnoho cizích a ruských armád se mnohdy nevědělo, kdo je s kým a proti komu. Vojáci často nevěděli oč jde a za koho a proč bojují. V tom zmatku ruští vojáci Haška chytili a prohlásili za špiona. Jak se ze šlamastiky vymanil, bůhví.

Doma se pak choval k výmyslům o sobě velmi pozitivně a obohacoval svá vojenská dramata a další poznání pro lačné novináře tak, že nebyla nouze o senzace. „Bolševismus“ vstoupil do světa jako strašák, nenávist, symbol všeho zla i naděje lidstva, prostě podle toho, kdo noviny vlastnil.

Tomu domácímu informačnímu galimatyáši se Hašek s Longenem, Bassem a dalšími přáteli smáli v kabaretu „Červená sedma“. Hašek ve scénce „Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu“ oplatil upjatě vznešenému Kolmanovi. V parodické přednášce o čínských a mongolských zvycích dodával zasvěceně k lepšímu, jako znalec dálného východu, že kůň se mongolsky řekne „čo“, dva koně „čočo“, stádo koní „čočočočočo..“.

V srpnu roku 1921 mu kamarád malíř Panuška vyprávěl, že zná nádherné a klidné místo, kde jim bude dobře. Nasedli hned do vlaku, Hašek v papučích a s plným tuplákem, a vystoupili někde u Havlíčkova Brodu. A opravdu to bylo to pravé místo. Tiché a pod hradem Lipnice, kde byla do skály schoulená hospůdka. Zprvu jezdil domů a zpátky. Jednou se přehraboval ve stozích svých náčrtků a narazil na předválečný lísteček: „Pitomec u kumpanie“. O tom pitomci už kdysi psal. Nyní se mu do lístečku nasoukala pitomá válka s pitomci, kteří v ní padali jako hrušky ze stromu. A což tak válka očima „pitomce“? Hašek se usadil v domečku pod hradem a v hospůdce, stejně tak jako kdysi Rus Kuprin, vyprávěl, psal a pak i diktoval své „Osudy dobrého vojáka Švejka“. „Pitomec u kumpanie“ se proměnil v typ pitomosti války, mundúrů a zhovadilých frajtrů. Posílal napsané stránky příteli Sauerovi, který je tiskl a prodával v sešítkách po hospodách.

Ještě k podzimu toho roku dávali Švejka na Longenově Revoluční scéně v hlavní roli s hercem Karlem Nollem. Z prvních honorářů si Hašek koupil pod hradem barabiznu a v hospůdce, kde našel dobrou partu, vykládal anekdoty a psal. Vypověděly mu oči, otékaly nohy, ale Hašek diktoval místnímu příteli.

Pražští přátelé najednou obdrželi parte, že 3. 1. 1923 v Lipnici Hašek zemřel a přijali zprávu s hurónským smíchem. Takových vtípků si z nich nadělal dost.

Haškova tichého pohřbu v Lipnici se zúčastnil spisovatel a přítel Kuděj, s nímž se toulal po Čechách, malíř Panuška a bratr se svým synem.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!