Jiří Klecanda

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Student byzantologie, pak tajemník „Svazu československých spolků na Rusi. S pověřením Československé národní rady jednal se sovětskou vládou o evakuaci čsl. legií.
„Velikou pomocí mně byl Jiří Klecanda. Zasloužil se o naši věc v míře veliké.“
— T. G. Masaryk v knize „Světová revoluce
Jiri.Klecanda.(1890-1918).gif
Narození a úmrtí
  • 5. 4. 1890 (Praha)
  • 28. 4. 1918 (Praha)
Památníky
Odkazy

Žitná i Koňská brána s hradbami musely být zbourány, aby udělaly místo pro Národní muzeum, a právě v tom spletenci uliček se Jiří v rodině učitele, spisovatele a publicisty Jana Klecandy (1855-1920) narodil. Rodina se přestěhovala na Smíchov a bratr Jan (nar. 1887) brzy po univerzitě vylétl z domu na cesty po světě. Stal se známým spisovatelem cestopisů pod pseudonymem Jan Havlasa. Proputoval Ameriku, žil na Tahiti, kde se setkal s hvězdářem Štefánikem, cestoval po Japonsku, Číně, Malajsii a vydal pod jménem Jan Havlasa několik cestopisů (Dům v džungli, Děti neklidu aj.).

Jiří byl o sedm roků mladší a po maturitě se vydal na východ do Petrohradu na studium byzantologie, kde si našel zaměstnání v knihovně petrohradské akademie věd. Jenže ve světě se brzy ozvaly spory mezi mocnostmi, zazněl výstřel v Sarajevu, který usmrtil nástupce rakouského trůnu Ferdinanda d’Este a začala první světová válka.

Ale ještě v roce 1910, to byl Jiří ve druhém ročníku studia, jej petrohradští krajané zvolili za jednatele svého „Českého výpomocného spolku“. Bylo mu dvacet a smělý i výřečný byl opravdu nadmíru. Koneckonců to byl bezpochyby dar literární rodiny. Vpravil se do spolkové činnosti s velkým elánem, zodpovědností a odvahou. Neostýchal se za spolek polemizovat s kýmkoli.

Pěšáci života povětšině nerozhodují o budoucnosti svých snů, nad nimi plují zájmy mocných světa s celým obrovským štábem propagandy, jež formuje věci tak, jak je vůdcové potřebují. Z poklidu studoven a spolkové činnosti vytrhla Jiřího, stejně jako celý svět, válka. V Rusku a jinde se rozprostřela směsice státních „zájmů“ pětatřiceti států světa, jež byly provázány mezi sebou dohodami, které se postupně zformovaly do krvavého konfliktu. A potom se rozkřičely ešalony chlapců, kteří věděli málo, více nebo nic oč jde.

Klecanda chtě nechtě musel byzantologii ochuzovat a pln nadějí, že čas přinese osvobození rovněž českému národu z pout Rakousko-Uherska, věnovat se politickým jednáním mezi českými spolky a spolků s ruskými úřady. Jeho prvním počinem bylo to, že v ruštině zpracoval memorandum, jež nazval „Dokladnaja zapiska o čechoslovackom voprose“ (Memorandum o československé otázce). Poslal memorandum členům ruské vlády a dočkal se s krajany odpovědi v září 1914. V memorandu byla zformulována problematika účasti československého protirakouského odboje na Rusi, jež počítala s ruskou podporou.

V březnu roku 1915 se na Rusi sešel sjednocující sjezd krajanských spolků a Klecandu zvolili tajemníkem nového sdružení. V různobarevných názorech od caristů po socialisty bylo daleko k nějaké výraznější jednotě. Vynořila se nezbytná otázka, na čem se všichni dohodnou, aby dvě vyhraněné zájmové skupiny překlenuly rozpory. Silná skupina byla v Petrohradě s mluvčím Klecandou, a neméně vlivná skupina byla v Kyjevě. Názorové rozpory se rozvášnily natolik, že jejich důsledkem bylo to, že se podařilo odvolat z vedení Klecandu.

V Paříži na Rue Bonaparte 18 se od února 1916 scházela za vedení T. G. Masaryka Československá národní rada. Usilovala o sjednocení českého protirakouského odboje a založení samostatné čsl. armády. V zahraničí žilo na 2 miliony Čechů a Slováků. Národní rada vyslala k projednání svých cílů do Ruska svého člena J. Duricha, aby převedl krajanské spolky pod jednotné čsl. řízení. Zároveň měl Durich dojednat, aby se z českých i slovenských zajatců v Rusku ustavila samostatná čsl. armáda, která bude řízena Čsl. národní radou.

Štefánik, který se za Durichem do Ruska v červenci 1916 vydal však zjistil, že carofil Durich ustavil v Rusku radu, která dohadovala s carskou vládou poválečnou českou monarchii, jejíž car bude v Petrohradě.

Štefánik dotlačil na schůzi představitelů krajanských spolků v Kyjevě Duricha, aby podepsal tzv. „Kyjevskou dohodu“, která podtrhla jednotu hnutí. Štefánika podpořila i krajanská skupina Klecandy v Petrohradě. Durich však úmluvu porušil a Štefánik jej musel zbavit pověření národní rady. Na Rusi byla založena „Československá národní rada“, která pracovala podle Masarykovy koncepce a Klecanda se stal jejím tajemníkem.

V Rusku vzplály dvě revoluce: v únoru 1917, v níž padl carismus a nastoupila eserská vláda Kerenského, v říjnu padl Kerenský a nastoupila vláda sovětů Lenina. Právě v říjnu 1917 byl Klecanda pověřen "Čsl. národní radou", aby jednal s Leninovou vládou o evakuaci čsl. vojsk z Ruska. Bylo to nelehké jednání, jež si vyžádalo hodně diplomatické dovednosti. Po mnohých dohadech se zdálo, že se rýsuje slibný výsledek pro hladkou evakuaci čsl. vojsk, jenže v dubnu 1918 jel osmadvacetiletý Klecanda na Sibiř za legiemi a v Omsku náhle podlehl infekční chorobě.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!