Jindřich Vančura

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český historik a středoškolský profesor. Zabýval se dějinami českého náboženského hnutí, účastnil se boje o Rukopisy (RKZ 1886), napsal monografii Klatov. Přeložil do češtiny a opatřil bohatými vysvětlivkami dílo francouzského historika Ernesta Denise: „Čechy po Bílé hoře“, „Konec samostatnosti české“.
Jindrich Vancura 1930.jpg
Narození a úmrtí
  • 31. 8. 1855 (Klatovy)
  • 2. 1. 1936 (Praha)
Památníky
  • Holečkova 1043/22; PD s portrétem, M. Suchánek 1930 (Němci stržena, obnovena 1945)
  • Pohřben na Malvazinkách
Odkazy

Jeho zájem o dějiny má rodové písmácké tradice, protože i otec ve dne truhlařil a po večerech vypisoval děje svého rodiště, města, jež zrodilo V. M. Krameria, hostilo Balbína a odchovalo na českém gymnáziu (od r. 1865) Dobrovského, Vrchlického, Thomayera, Amerlinga, zakladatele české geologie J. Krejčího a řadu jiných.

V Praze studoval na filosofii dějiny a slovanskou i románskou filologii, a pak v roce 1879 udělal ještě zkoušku z dějepisu a zeměpisu. První kantorskou štaci nastoupil na střední škole v Praze. Pak jej v roce 1884 poslali na gymnázium do Kolína, 1891 do Hradce Králové, aby se po šesti letech vrátil a natrvalo zakotvil na smíchovském reálném gymnáziu v Praze.

V kolínském prostředí ho v roce 1886 zastihla ona známá polemika v českém národním životě, kterou rozpoutali tři profesoři české univerzity: filozof Masaryk, vydávající časopis „Atheneum“, filolog prof. Gebauer a historik prof. Goll. V tzv. Rukopise zelenohorském „Libušin soud“ už Josef Dobrovský poznal ruku svého žáka V. Hanky a řekl to nahlas. Jenže Palacký se Šafaříkem za to ctěného učitele a vědce zneuctili. A pak se ozvali jiný, mezi nimi otec básníka Petra Bezruče A. Vašek, jehož za filologický důkaz o nepravosti Rukopisů „hejvlastenci“ v Brně uštvali.

V tom čase napsal jednatřicetiletý Vančura v ročence kolínského gymnázia studii poněkud záhadného názvu: „Pokud v kronice tak řečeného Dalimila užito jest podání ústního?“ v němž zkoumal záhadu český psané tzv. „Dalimilovy kroniky“, jejíž autor není znám.

Zalistoval i v „Rukopisech“, které se staly hrdostí českého národa, že i Češi měli starou rukopisnou literaturu stejně jako Rusové v „Bylinách“ a Němci v „Nibelunzích“. V českém národě Hankovy rukopisy probudily hrdost, které bylo zapotřebí, když se národ zvedal takřka z nebytí po Bílé hoře k životu. Rukopisy se staly posvátnou relikvií. V životě českého národa rozproudily krev víry, že národ sice lze pokořit, ale nelze jej zničit. Rukopisy byly zhudebňovány, oslavil je Mánes s Erbenem nádherným vydáním. Nevěřící byly prohlašováni za zrádce. Julius Grégr sliboval hory doly tomu, kdo prašivé pochybovače umlčí důkazy. Do Masarykova Athenea napsal i J. Vančura: „Jak soudí literární historie o původu epických písní RK a RZ?“ Vančurovo jméno se objevovalo v časopisech pravidelně. Prof. Goll našel ve svém žáku zdatného historika, který psal o polských, ruských a francouzských dějinách. V českých dějinách ho vzrušovala česká reformace, ale neméně ho zajímala pobělohorská protireformace.

V roce 1888 zveřejnil ve sborníku k výročí historika V. V. Tomka studii „O pronásledování Jednoty bratrské v jihozápadních Čechách králem Ferdinandem I.“ Dal podnět k diskusi o Husově rodišti, což bylo téma i J. Pekaře a V. Novotného. Překládal práce německého historika Gindelyho, který bydlel na Smíchově a přiženil se do české rodiny Pinkasů. Sondoval pravdu o vývoji církve a náboženství v české zemi.

V roce 1897 se Vančura tudíž vrátil do Prahy s doktorským titulem a jako znamenitý romanista si našel cestu k francouzskému historikovi ze Sorbonny prof. Ernestu Denisovi. Byl to člověk, který v třiadvaceti studoval české dějiny u Palackého a v Paříži vydal kromě jiných prací o českých dějinách rozměrnější dílo „Konec samostatnosti české“. Vančura je přeložil, bohatě doplnil vysvětlivkami, odkazy a bibliografií a česky vyšly v roce 1898. Denis, francouzský hugenot, čili kalvinista, který přišel do Čech jako stipendista a studoval u Palackého s Vančurou uzavřeli pracovní i osobní přátelství. Vančura překládal Denisovy práce synchronně s jeho originálem. V letech 1901-3 vydali trilogii Čechy po Bílé hoře, určené Francouzům, ale dodneška nemá v české historiografii následovatele.

Denis své dílo nazval: „La Boheme depuis la Montagne - Blanche“. V roce 1904 vyšlo česky s názvem „Čechy po Bílé hoře“. Vančura svůj překlad věnoval památce svého písmáckého otce a dedikoval je svým profesorům na české univerzitě: J. Gollovi, J. Gebauerovi a T. G. Masarykovi.

Na své rodné město Vančura nezapoměl. Jakoby převzal staré otcovo písmáctví, ponořil se do dějin rodného města a po drobných monografiích o něm vydal monografii s prostým názvem: Klatovy. V roce jeho úmrtí v jeho rodišti postavili ve městě pomník a na domě jeho bydliště v Praze odhalili pamětní desku.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!