Johannes Urzidil

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Německý pražský spisovatel, stýkal se s německou i českou inteligencí. Napsal několik desítek převážně povídkových knih, stovky esejí a studií. Utekl před nacisty do USA, kde prožil zbytek života. Z díla: „Goethe v Čechách“ (1932), „Ztracená milenka“ (1956), „Pražský triptych“ (1960), „Tudy kráčí Kafka“ (1965), „Hry a slzy“ (1956).
„Vlast, to je vnitřní bohatství. Kdo by ji s sebou nenosil celým světem, nechápe její moc, i kdyby v ní třeba žil po celý život.“
— J. Urzidil
Johannes Urzidil (1896-1970).jpg
Narození a úmrtí
  • 3. 2. 1896 (Praha)
  • 2. 11. 1970 (Řím)
Památníky
Odkazy

„Psaní je mi koníčkem a povoláním zároveň,“ tvrdil, a jeho paní později dodávala: „Deník si nepsal, ale jeho povídky a eseje jsou vlastně něco jako deníky, všechny jsou autobiografické.“

Matku ztratil v čtyřech letech a žil s otcem a sedmi dětmi z prvního manželství, zatlačen do vlastního světa. Chodil do piaristického gymnázia Na Příkopě, kde si kdysi otce pro bohatství považovali, jenže jakmile rodina zchudla, bylo po otcově školní autoritě a synek zchudlého bohatce všechna někdejší privilegia ztratil. Stal se obratem chudým dítětem úředníka železnice. Zamlklý Johannes se stáhl do sebe a v duchovním osamocení přemýšlel o světě. O tom, proč si lidé více považují majetku, než člověka. Vyrůstal v pocitu křivdy a v chudobě, kde sice rostly talenty, jenže dveře do světa otevíraly peníze.

Už na gymnáziu mu v „Prager Tagblatt“ otiskli verše. Na filosofii se rozhodl pro studium germanistiky, slavistiky a dějin umění. V duši mu vyrostla druhá dotěrná otázka: někdo si na úkor lidských životů dovolí začít válku. Tu otázku v sobě žhavě žmoulal v roce 1914, kdy začala první světová válka. Přes 30 států bylo vtaženo do krvavých jatek, kam rovněž musel. Potácel se na frontě mezi zákopy a lazaretem, přemýšlel, jak je válka nesmyslná, a z jeho zhořklého srdce vytryskla válečná povídka „Atentátník“ a zanedlouho „Noc hrůzy“. Ptal se po právu zvůle císaře na zabíjení lidí, cítil jeho nesmyslnost a zbytečnost. Uprostřed kruté smrti mladičkých životů v něm vytryskla mocná žízeň po životě.

Po válce filosofii dostudoval a věnoval se literatuře. Na fakultě přirostl k mohutnosti Goethova génia, jehož podstatou byla moudrost a přemýšlel, jak mu splatit dluh za to obrozující poznání. Měl ke Goethemu obrovskou úctu, protože v něm zažehnul touhu po vlastním umění. Znal o Goethem kdeco, především z jeho pobytů v českých lázních. Bylo to pro něho téma blízké a plné vroucnosti. Po deseti letech vydal dílo „Goethe v Čechách“, jež vysoce ocenil spisovatel Thomas Mann.

Zpočátku pracoval v redakci brněnského časopisu „Der Mensch“ a otiskl v něm první větší práci „Silnice“. Vzpomínal na Prahu, jak chodil s otcem po kostelech a zašli i do hospůdek, jak se důvěrně spříznil s městem a debatoval s přáteli v kavárně Arco, kde se židovská intelektuální komunita scházela. Debatovalo se o životní teorii a praxi. Seznámil se tu s Kafkou, Werflem, Brodem, Kischem, Utitzem a v Orionce na Perštýně s Čapky, Karáskem, Langrem, O. Fischerem a jinými generačními druhy. Německé a české vlivy se v něm sbíhaly do podivuhodné symbiózy. Psal německy i česky.

Rok 1922 se mu stal životní křižovatkou: přijali ho za tiskového radu na německém velvyslanectví v Praze a brzy se oženil s dcerou pražského rabína. Pak s přáteli založil „Ochranný svaz německých spisovatelů v Československu“. Psal poetické, přemýšlivé povídky o všem, co prožil v dětství, bez jakýchkoli příkras a otevřeně, jak to uměl jenom Werfel. Pozoroval své okolí v jeho životních drobnostech a ze všeho mu dýchalo teplo důvěrnosti.

V roce 1933 se Německa zmocnil Hitler. Pobyl tehdy ještě krátce na velvyslanectví, což mu později němečtí antifašisté vyčítali v otevřeném dopise. Ale Urzidil byl příliš humánní, než aby sloužil zlému. „Stav strachu je nejnižší, nejžalostnější stupeň duševního rozpoložení“, napsal v povídce „Poslední služba“. Na svých pochůzkách Prahou se vyhýbal hlavním ulicím, aby ho fašisté nepoznali. Všechny jeho myšlenky a touhy o německo-českém soužití byly tak zničeny.

V červenci 1939 se musel s Prahou konspirativně rozloučit a zamířil do Itálie, pak do Anglie a v roce 1941 odjel natrvalo do USA, kde jej i s rodinou přijali velmi nedůvěřivě. Jak a v jaké atmosféře museli tehdy žít, napsal v povídkách „Cizinci“ a „Stínohráč“. Zprvu se živil řemeslem a tím, co bylo k mání. „Mým jediným majetkem byl můj jazyk,“ vyprávěl později. Těžko si zvykal na americký způsob života, který byl na hony vzdálený lidskému ideálu.

Po pěti letech houževnaté dřiny a hledání výdělku, si začal vydobývat postavení jako německý básník „v cizím jazykovém prostředí“. Jeho dílo proniklo do Evropy a řada povídkových knih narůstala. Jeho eseje a studie zaplavovaly americké časopisy.

Každým rokem něco vydal. Pokaždé to bylo zajímavé. Velmi dojemně psal o Praze. Psal povídky „Pražský triptych“ nebo vyprávěl „Tudy kráčel Kafka“, napsal „O mém pražském tatínkovi a o mém newyorském řemesle“ (1969) aj. Prostě, samozřejmě a hřejivě vypsal svůj duchovní stav o životě zrovna tak, jako jeho šumavský přítel, německý básník Adalbert Stifter. Psal většinou formou dialogu autor-čtenář. Jeho poezie byla každému blízká. V esejích „O básnění“ hledal příčiny tohoto zdůvěrnění. Po časopisech zůstalo hodně jeho recenzí, úvah a fejetonů.

Urzidil sklízel pocty: člen korespondent Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich v Linci, prof. honoris causa, v Lausanne obdržel cenu Charlese Veillona, byla mu udělena Velká rakouská státní cena, atd. Psal, byl čtený a zůstal činný do poslední chvíle života. Skonal nečekaně na přednáškovém turné v Římě.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!