Josef Čapek

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český malíř a spisovatel. Prošel vlivem fauvismu a kubismu a vytvořil vlastní styl, v němž rezonuje humanismus. Z obrazů: „Kolovrátkář“, „Zasněžená ves“, „Děti s fialkami“, „Oheň“, „Touha“. V knize „Diktátorská boty“ vydal politicko-satirické kresby. Z literatury s bratrem: „Ze života hmyzu“, „Adam stvořitel“, „Krakonošova zahrada“ aj. Vlastní tvorba: „Stín kapradiny“, „Povídání o pejskovi a kočičce“, „Nejskromnější umění“, „Kulhavý poutník“.
„Umění je umělcům nutností, ale nikdy ne podnikatelstvím. Investovat šikovnost s nadějí na výnos náleží spekulantům.“
— Josef Čapek: Psáno do mraků
Josef Capek 1937.jpg
Narození a úmrtí
  • 23. 3. 1887 (Hronov)
  • duben 1945 (na pochodu smrti z lágru Sachsenhausen do Bergen-Belsenu)
Památníky
  • Říční 532/11; PD bratří Čapků, O. Dobert 1985 (zcizena 1998, osazena nová 1999)
  • Bratří Čapků 1853; PD s portréty, Jan a Olga Wagnerovi 1983
  • Náměstí míru; památník bratrů Čapků, P. Šotnovský 1994
  • Pohřben symbolicky v bratrově hrobě na Vyšehradě
Odkazy

V. V. Štech vzpomínal na jedno odpoledne v roce 1909, kdy v „Unionce“ na Perštýně spatřil „dva stejně a příliš elegantně oblečené mládence s cylindry a rukavicemi“. Z prvního pohledu bylo zřejmé, že přišli vzdělávat „účelně a programově“. Dumavý Josef dělal odmala otci starosti s učením. Vážený úpický lékař a osvětář se nerozpakoval a dal mu okusit, jak chutná chlebíček dobývaný rukama, a tak šel do vrchlabské tkalcovské školy. Bylo to prozíravé, protože se z Josefa vyloupl malířský talent. Od roku 1904 žil v Praze a studoval Uměleckoprůmyslovou školu.

V roce 1907 šarmantní matka rozhodla: prodá se dům, zděděný mlýn a půjde se do Prahy i s babičkou. Zakotvili ve čtyřech potemnělých místnostech v Říční ulici na Újezdě. Rodiče vyrazili na otcovu štaci lázeňského lékaře a zakotvili v Trenčianských Teplicích, babička se starala o kluky.

Když dva elegáni vstoupili do „Unionky“, psali už společnou knížku z rodného kraje „Krakonošova zahrada“. Josef uzrál v malíře Picassova kultu. Do českého umění vešla moderna, ovlivněna dvěma výstavami francouzských umělců, norského malíře Edvarda Muncha a francouzského sochaře Auguste Rodina. V roce 1908 byl Josef nadšen výstavou skupiny „Osma“, jejíž barevná „zvlčilost“ (čili fauvismus = vlčí) provokovala dobový vkus.

Josef v letech 1910-11 konečně zajel do Paříže, ráje moderních malířů, kde spatřil díla Pabla Picassa a Georges Braqua. Když za ním přijel Karel z Berlína, kde pobyl nějaký čas se Štechem, programově se pustili do překladů francouzské poezie. Psali hru, která v přepracování spatřila jeviště začátkem 20. let. Oba bratři se stali členy „Skupiny výtvarných umělců“ (1911), v níž se sdružili malíři, architekti, teoretici i první český kubistický sochař Otto Gutfreund. Kdo jiný, než Čapkové, mohl redigovat revue „Umělecký měsíčník“. Na druhé straně živě spolupracovali s S. K. Neumannem na vydání literárního almanachu mladé generace.

Rozběhlý čas a lidské sny rozmetala válka monarchů, jimž touhy ujařmených národů nedaly poklidně vládnout. Slibné talenty umění narukovaly do zákopů a buď padly nebo přišly otřeseny z toho, pro co je slovo „zvířeckost“ urážkou zvířat. S. K. Neumann se vrátil, ale to už se přelil čas do člověčích nadějí, že bude mír, že člověk bude rozhodovat o věcech života a smrti. Čapky do války naštěstí nevzali. Živili se všelijak, ale psát spolu a častěji už jednotlivě nepřestali. Oba našli obživu v Národních listech a od roku 1921 doživotně v Lidových novinách.

Josef byl mezi malíři, kteří v roce 1918 vystavili svoje obrazy pod názvem „Tvrdošíjní“. Jenže i tvrdošíjný tvar se proměňoval, protože čas je tlačen hledáním. Bratři měli v roce 1922 obrovský úspěch premiérou společně napsané komedie „Ze života hmyzu“, jež parodovala lidskou lačnost po majetku. Získali za hru státní cenu a třebaže leccos ještě vydali spolu, jejich cesta se rozdvojila. Oba po svém se zamýšleli nad hrozbou přetechnizovaného světa, který ubíral na citech. Josef v protikladu doby přemýšlel nad nejskromnějším uměním vývěsních štítů obchůdků, listoval ve výtvarné mluvě přírodních národů a v úžasu objevoval krásu ne v popisu viděného, ale v jeho symbolu. Prostě vyjádřit hodně v málu. V tom byl impuls pro jeho výtvarný projev.

Už jeho předválečné obrazy „Kolovrátkář“ nebo „Piják“ přibližovaly jeho tvarovou úspornost a také barevnost. V tom byl začátek jeho malířské cesty, takže ve 20. a 30. letech mizel v Josefových obrazech detail a zbývaly náznaky, v nichž si detail každý domyslel. Zmizela tvář, barvy se silněji rozhořívaly a vyrůstal styl Josefa Čapka.

Josef vydal předválečnou lyrizující prózu „Lélio“ (1917) a meditaci „Pro delfína“ (1923), a pokusil se o vlastní hru „Země mnoha jmen“. Bratři už kráčeli každý svou cestou, ale měli jedno společné: humanismus oproti majetkové zvířecké rvavosti. Nenáviděli zrůdnost ideologií. Josef maloval baladické periferie, přibývaly symbolické krajiny, dětské motivy, jež inspirovala jeho dcerka a květiny. Obraz „Květinářka“, cyklus „Nocí“, „Stojící rybář“ i „Těžko“ (1937) mluvily symbolicky, ale srozumitelně.

Souběžně psal Josef roztomilé knížky pro děti s vlastními ilustracemi: „Povídání o pejskovi a kočičce“ nebo „Dobře to dopadlo, aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové“ (1932). Meditoval o životě v knížce „Kulhavý poutník“ (1936) nebo v novinářských črtách z let 1936-39, jež byly vydány po válce s názvem „Psáno do mraků“.

Bratři spolu od roku 1925 bydleli na Vinohradech, kde pokračovaly Karlovy schůzky tzv. „pátečníků“. Josef připravoval řadu divadelních výprav, ilustroval knihy, dělal grafiku a v jeden čas si jej povšiml francouzský kritik, který byl zaujat jeho osobitostí a napsal o něm studii. Jenže přišel den l. 9. 1939, Karel už byl mrtev a Josef dokončoval po cyklu „Diktátorské boty“ (1937) své vyznání humanitě a rodné zemi v cyklech obrazů „Oheň“ a „Touha“. Ještě chtěl namalovat obraz „Vítězství“, ale gestapo jej zatklo mezi prvními a dojelo si pro něj až do Želivi.

Prožil téměř šest roků v německých lágrech Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen. Jeho spoluvězni zachránili hrst jeho veršů z koncentračního tábora, jež se řadí mezi nejhlubší meditace o lidském životě.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!