Josef Herold

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Český právník a politik. Poslanec Českého zemského sněmu a Říšské rady. Hlavní řečník mladočeské strany. V roce 1896 např. kritizoval místodržitele hr. Thuna, roku 1893 vystoupil na obranu „Omladiny“.
Josef Herold 1896.png
Narození a úmrtí
  • 22. 10. 1850 (Praha)
  • 4. 5. 1908 (Praha)
Památníky
Odkazy

V roce 1895 vydal Arbes u Vilímka romaneto „Poslední dnové lidstva“ a cenzura je zabavila, protože Věnceslav Černý na obálku namaloval polozřícený palác místodržitele hr. Fr. Thuna, nad něj klášter u Kajetánů a nakloněnou katedrálu sv. Víta. Thun nechal knížku zkonfiskovat a Arbesa zažaloval. Spor se dostal až na říšský sněm do Vídně. Čtyřicetiletý právník Herold interpeloval na říšském sněmu ministra spravedlnosti hr. Schönborna, zda mohla obálka Thuna urazit. Ten odpověděl, že nikoliv. Jednání se změnilo v poslanecký kabaret.

Každý věděl, že místodržitel byl velký čechožrout a kde mohl, Čechům zakazoval. Arbes všechny zákazy zase poctivě zaznamenával, vydával v knížkách a ke konci století vydal trojdílný tlustopis „J. Ex. hrabě František Thun z Hohenšteina, c. k. místodržící v království českém: Kritika úřadní činnosti Jeho Excellence.“

Herold byl řečník k pohledání, patrně mezi českými řečníky neměl konkurenta. V sedmatřiceti (1887) jej zvolili za Čáslav, Chrudim a Kutnou Horu do sněmovny. Netrvalo rok a 26. 1. 1888 podal s E. Grégrem návrh v klubu českých nezávislých poslanců za mladočeskou stranu, aby se klub rozdělil na dvě části: mladočeskou a staročeskou. Tímto chtěli mladočeši naznačit, že nechtějí nic mít s Riegrovou staročeskou tzv. „drobečkovou politikou“, čili už nechtěli čekat, až se Vídni uráčí a něco Čechům v politice povolí. Byli pro ráznější kroky a větší neústupnost, protože národy mají svá přirozená práva.

Čechů bylo v Rakousku k sedmi milionům, tzn. více než Němců, ale všude se jednalo jen německy a Češi stáli jak žebráci před fortnou milosti. Měli dost věčného hrbení a doprošování se samozřejmých věcí. V zemi se češtinou mluvilo a psalo jenom mezi Čechy, nikoliv na úřadech a ve školách. Čili nebylo jazykové rovnoprávnosti od pobělohorských časů.

Na konci 80. let se mělo jednat o zrovnoprávnění češtiny s němčinou ve smíšených česko-německých oblastech. Jaká bude úřední řeč v oblastech německých, kde byla odjakživa němčina, a jakým jazykem se bude úřadovat, soudit a vyučovat v oblastech česko-německých, kde samozřejmě byla úředním jazykem němčina. Na jazyková práva slovanských národů se jaksi pozapomnělo a čeština byla od dob po Bílé hoře zadupána do chudinské mluvy.

Vyjednávání o zrovnoprávnění češtiny vedl ve Vídni vůdce staročechů Rieger, jako obvykle „drobečkově“, bázlivě a domů se vrátil s tzv. „punktací“ (z latiny = ujednání), jež v podstatě situaci takřka nezměnila. Rieger 27. 1. 1890 českou věc ve Vídni prohrál, a tím prohrála po čtyřiceti letech i politika staročeské strany.

Za tři roky musel Herold znovu interpelovat za českou věc na říšském sněmu. Česká mládež žádala česká státní práva. Ty měli maďarští bouřliváci od roku 1867 tzv. vyrovnáním, čili vznikem Rakousko-Uherska. Začátkem 90. let se zvedly bouře českého mládí, bylo vyhlášeno stanné právo a policie zinscenovala tzv. proces s „Omladinou“, kdy si 67 českých chlapců šlo odsedět po dvou letech do věznice na Bory. Herold na říšském sněmu dokazoval, že je to výsledkem křivého svědectví udavače Mrvy, ale prorazit předem zbudovaný krunýř zákonů se mu nepodařilo.

Vršovický rodák byl odmala řečníkem a ve studentských letech mluvíval za všechny. Na gymnáziu nebo na studiích práv horce bránil českou věc. Po doktorátu pobyl rok jako koncipient v Žatci, a když se do Vršovic vrátil, zvolili ho do zastupitelstva. V roce 1880 se mu naskytla možnost přestěhovat se blíže k pražskému centru, čili na Vinohrady, kde se už domy tlačily dál do polí. Neztratil se tu mezi právníky a politiky. Přinesl do života úřadu samozřejmý a vroucí vztah k problematice českých občanů. Zprvu jeho doménou byla obecní samospráva. Bylo jej na zasedání úřadu slyšet, a tak si získával na důstojenství jako advokát, ale i jako významný pracovník v komunální politice.

Zanedlouho měl za to, že by se mohl uživit i advokacií. Otevřel si vlastní kancelář, ale než vstoupil do jeho kanceláře první klient, ocitl se v roce 1883, kdy se otevíralo Národní divadlo, v poslanecké lavici Českého sněmu za Jílové a Říčany. Radikální politika mladočechů jej zlákala už za časů, kdy se na protest proti staročeské pasivitě v roce 1874 vydělila ze staročeské strany radikálnější mladočeská skupina. Politické rozštěpení Čechů jistě nebylo Vídni proti mysli. Nahrálo jejímu licoměrnému politikaření vůči Čechům.

Ve stejném roce (1883) Herold vešel do vídeňské říšské sněmovny a současně získal na Vinohradech tak velkou důvěru, že jej zvolili za starostu. Poslaneckou doménou mu byla práce samospráv a berní otázky. Zajímal se však nejvíce o kulturu a školství, proto byl na Českém sněmu pověřen funkcí intendanta (správce) Národního divadla, kterým byl dlouhý čas Rieger.

Dne 30. 9. 1888 zaznamenalo Heroldovo řečnické umění velký ohlas v brilantním prosazování jazykových práv českého národa. U politika jeho typu, jemuž obzor zájmů přetéká tématy, se stěží sumarizují zásluhy. Herold tlačil kodrcavý vůz českého národa k obnovení suverenity až do své smrti a když Němci sdružovali své soukmenovce ve školské organizaci „Schulverein“, vznikla i jeho zásluhou „Ústřední matice školská“. Byl dokonce delší čas jejím představitelem a začátkem 20. století jej zvolili do čela nadstranické Národní rady. Ta formulovala státoprávní požadavky, jež vyústily v Masarykově Československé národní radě.

Vršovičtí vděčí svému rodákovi za to, že jejich čtvrť byla jeho zásluhou povýšena v roce 1902 na město.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!