Josef Jiří Kolár
„Bohaté herecké nadání bylo posvěceno a požehnáno darem uměleckého citu.“— F. A. Šubert, první ředitel Národního divadla o J. J. Kolárovi
Narození a úmrtí
- 9. 2. 1812 (Praha)
- 31. 1. 1896 (Praha)
Památníky
- Na Zderaze 2007/7; PD se symbolem antické scény, K. Opatrný, Kvetinka, Kotek 1912
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
Odpoledne 16. května 1868 odhalil F. Palacký naproti Žofínu základní kámen k Národnímu divadlu a večer bylo matiné v Novoměstském divadle. Kolár v přednesl v roli barda vlastní „Věštbu Libušinu“, po níž Smetana dirigoval svou „Slavnostní předehru“, potom vyplula na zadní plátno jeviště silueta budoucího Národního divadla a Smetana do zatajených slz sálu poprvé rozehřměl předehru ke svému „Daliboru“.
Ti dva se poznali před třiceti pěti roky v Jindřichově Hradci, kde Smetanovi bydleli a přátelili se s Kolářovými, čili s rodinou Josefova staršího bratra, kterého otec vydědil, protože si proti jeho vůli vzal chudobnou dívku. Josef přijel jednou za bratrem z Budapešti, kde byl tři roky vychovatelem, aby se pochlubil, že si z úcty k básníku Kolárovi odstranil ze svého jména háček a ty krvavé šrámy v obličeji, že prý má ze rvačky z honvédem, který urážel Slovany. U Smetanů bylo deset holek a jeden kluk. Kdo by tušil, že se Kolářovi a Smetanovi jednou spojí svatbou Bedřicha s Kolářových dcerou Kateřinou.
Josef měl všestranný talent. Studoval filosofii, jazyky, literaturu, ba krátce i medicínu. V roce 1834 si Tyl otevřel v Arbeiterově Kajetánce v Ostruhové (Nerudově) ulici na Malé Straně divadlo (proto Josef Kajetán Tyl). Dvaadvacetiletý Kolár byl u toho, když v hledišti tleskali Palacký, Šafařík a všichni ti, kteří zvedali k životu český národ. Tyl svěřil Kolárovi roli Soběbora v Klicperově „Hadriánu z Římsů“ a od té chvíle mladý, vášnivý herec, spisovatel, dramatik a bůhví co ještě, jeviště neopustil.
Začas Kolára obdivovali ve Stavovském divadle, kde debutoval ve hře „Hrabě Beňovský“, jejímž autorem je Kocebue. Psal rovněž povídky a kritiky do českých časopisů a v roce 1846 se hrálo jeho drama „Monika“. Za dva roky, čili roku 1848 vybuchla revoluce a Kolár se potkal se čtyřiadvacetiletým Smetanou na barikádách. Oba si navlékli uniformu revoluční domobrany „Svornost“. Smetana napsal na Kolárovy verše píseň „Válka, válka, prapor věje“ a známou „Píseň svobody“. Kolár byl nesmiřitelný hegelián, čili obdivovatel německého filosofa Hegela, stejně jako geniální matematik a fyzik Bolzano, exkomunikovaný katolický kněz Augustin Smetana nebo dějepisec a estetik Springer, který si vzal za ženu dceru Pinkase, českého politika z Kampy.
Kolár se zajímal o západní literaturu a vášnivě studoval drama. Byl to romantický buřič, kacíř, hrával nejraději rozvrácené povahy. Zanedlouho se z jeho početných dramat hrály „Žižkova smrt“ (1850), „Magelona“ (1852), četly se jeho romány „Libuše v Americe“, „Malíř Rainer“, „Pražská čarodějnice“ i povídky podle dobového vkusu. Byla to doba divadelního patosu Shakespearovy inspirace, v níž na úkor dramatičnosti převládla deklamace.
V roce 1862 bylo naproti Žofínu slavnostně otevřeno Prozatímní divadlo arch. Ullmanna a Kolár v něm hrál od začátku. Odešel jenom na dva roky k německému divadlu, kvůli nějaké osobní roztržce, ale v roce 1866 už byl zpátky a jmenovali ho vrchním režisérem činohry (do roku 1873). Proti Tylově chápání divadla, jako tribuna českého vlastenectví, Kolár podtrhoval nezbytnost psychologické stránky dramatu, jeho vzrušivost. Jeho hry se hrály velmi často. Hlavně jeho „Pražský žid“ (1869), k jehož inscenaci se v roce 1936 vrátil Vančura.
Kolár rovněž brilantně překládal Shakespearova „Hamleta“, „Kupce benátského“, Schillerovy „Úklady a láska“, „Loupežníci“, „Valdštýnův tábor“, Goethova „Fausta“, „Egmonta“, básníka Byrona a mnohé další slavné autory. Se svou chotí, vynikající herečkou Manetínskou, tvořili skvělé jevištní duo. Osud však k němu byl krutý. Upoutal mu ženu na 20 roků na lůžko, až do roku 1882, kdy „Zlatá kaplička“ k žalu českého národa shořela. Z manželství se mu narodila malířsky nadaná dcera, která zemřela nedlouho po matce.
Snad tato tragika života zostřila Kolárovy povahové rysy až do strohého bručounství. Tak, jej poznalo mnoho mladších. Jenže často se nepátrá po příčinách a následcích lidských osudů. Kolár byl rok dramaturgem Národního divadla, kam se ve své pětaosmdesátce vrátil, aby si s obrovským úspěchem ještě naposledy zahrál.
Potom se stáhl do soukromí a zahloubal se do filozofie, estetiky, psal poezii a memoáry. Koluje mnoho pověstí o jeho nerudnosti, která prý byla leckdy neurvalá a tvrdá, ale ptej se osudu „proč“, když každý hledí na život po svém a byť i citlivě, nikdy nedohlédne hloubky lidského srdce.
Kolárovi vypadlo z ruky péro až v den vlastní smrti. Posunul vývoj českého divadla. Jeho početné překlady, teoretické stati i vlastní herectví rozšířily obzor českého divadelnictví. Čili znamenaly epochu v české, nejenom divadelní, kultuře.