Josef Krasoslav Chmelenský
„Zde žil a 2. ledna 1839 zemřel JUDr. Josef Krasoslav Chmelenský, spisovatel, manský a dvorský místosudí a úředník královny české.“— Text pamětní desky, znovu sundané 1995, protože byly zbourány domy.
Narození a úmrtí
- 7. 8. 1800 (Bavorov)
- 2. 1. 1839 (Praha)
Památníky
- Vodičkova 701/34; PD (odstraněna)
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
V místě domu, na němž byla pamětní deska, stával palác, ve kterém měl Chmelenský podnájem. S přáteli Čelakovským a Kamarýtem sbíral po českém venkově národní písně, pohádky a pověsti, v nichž se uchovával český jazyk, vymetený po Bílé hoře z úřadů, škol, no prostě z oficiálního života. Proto čeština ustrnula na dialektech, čili nevyvíjela se. Na úřadech, ve školách, ve vědě, v umění, kde národ roste souběžně se světem, vládla němčina.
V roce 1773 byl tlakem osvícenství zrušen řád „Tovaryšstva Ježíšova„, čili jezuitů, jež tmářskou vírou zadržoval vědecký pokrok. Josef II. roku 1781 patentem zrušil nevolnictví a vydal i toleranční patent, jenž umožnil náboženskou svobodu, kromě svobody „Českých bratří„, kteří zůstali zakázáni. Chmelenského generace byla generací po jungmannovskou, měla tudíž nač navazovat a posouvat český národní život i jeho umění o něco dál. Tehdejší české mládí hořelo touhou národu prospět a hrdě si přidávalo ke křestnímu jménu ještě jméno staročeské, aby demonstrovalo starobylost českého národa. Chmelenský si připojil „Krasoslav“. „Krása“ jako obecný princip umění se opravdu stala jeho teoretickým zájmem.
Jeho rod pocházel z ukrajinské šlechty, ale po otcově smrti jej příbuzní oškubali. Poslední co mu po otci zůstalo, byla prázdná kapsa. Přišel na studia do Prahy chudý, jak kostelní myš. Jenom s představou, že se s přáteli budou věnovat českému umění a literatuře. Vystudoval práva a ve třiadvaceti vydal sbírku „Básně“. Měl nevšední šarm, chladnou logiku a lásku k umění.
V lavině vlastenců snad nebylo nikoho, kdo by si nebrnknul o rým. Kdekdo rýmoval, ale jen vyvolení básnili, a mezi vyvolenými byl i Chmelenský. Byl „poeta natus“ (rozený básník) a snad mu tuto schopnost předal otec, který byl v Bavorově učitelem.
Když si Krasoslav začal vydělávat jako právník, už byl znám nejen jako básník, ale i esejista, dramatik a teoretik, který se zamýšlí nad tím, co je umění. Co je báseň a čím se báseň odlišuje od řeky veršotepců. Už Jungmannův verš prozradil básníka, talent s vroucím cítěním jazyka, jako tmelu myšlenky. Chmelenský promýšlel, co je ono mocné v umění, aby mohl mluvit k lidskému srdci.
Chmelenský, jako první v českém umění, napsal teoretickou studii, kterou nazval „Slovo o kritice“. Jaká má a musí být kritika a čeho si má především všímat. Aby se báseň, divadlo, prostě všechno, co se chce umělecky vyjádřit, vyjádřilo „uměleckým způsobem“. Čili prvním hlediskem pro kritiku je posoudit, zda báseň je básní, nebo jenom rýmotepectvím. Tedy že verše nejsou jen obsahové sdělení, ale jsou „poezií a krásou“. Básně přítele Čelakovského mu takovými básněmi byly, protože koneckonců vyrůstaly z talentů lidové poesie. Stejný umělecký požadavek Chmelenský kladl také na kritice. To jsou požadavky, jež v počátcích 20. století krásně a poeticky zdůvodnil F. X. Šalda.
V roce 1826 se Chmelenský spolu s hudebníkem a zpěvákem Škroupem dohodli, že se pokusí napsat českou operu. Krátce předtím měla obrovský úspěch cizí opera v Praze. Chmelenský napsal libreto na staré téma zhrzené, a pak šťastné lásky a nazval je „Dráteník“. V den premiéry 2. února 1826 bylo Stavovské divadlo nabito, Škroup zpíval hlavní roli, nu a radost vlastenců neznala hranic. Byl to národní svátek. Po dvou letech přišli Škroup a Chmelenským s další operou „Oldřich a Božena“, pak napsali „Libušin sňatek“, ale ohlas zhasínal. Chmelenský překládal libreta cizích oper, z nichž zůstala na repertoáru velmi dlouho jen slavná Mozartova „Kouzelná flétna“.
„Časopis českého muzea“, „Čechoslav“, „Česká včela“, „Květy“, „Vlastimil“, to byly listy, v nichž Chmelenský tiskl své kritiky a studie o soudobém umění. Měl o čem psát, ale současně už rašily větévky snivé a dramatické poezie romantismu. Ta nectila Čelakovského lidový rytmus. A k tomu se rozvíjel, přidušován zákazy a příkazy, český společenský život. Chmelenský pro české zábavy připravil sborník „Věnec ze zpěvů vlasteneckých uvitý a obětovaný dívkám vlasteneckým“, který obsahoval melodie českých muzikantů na verše českých poetů. Vydal jej v letech 1835-6, v letech 1837-39 pokračoval F. Škroup. Aby si dnešní samozřejmost představila v jakých podmínkách se rodilo české umění a český život, stačí uvést výrok ředitele policie hr. Sedlnického z Vídně, že: „Nacionální spolčování je předstupněm revoluce.“
Chmelenský oživoval národní proud rovněž almanachem „Kytka, dar Uměny zpěvu“ na rok 1836-38 obsahujícím české písňové texty vhodné ke zhudebnění. Objevila se zde hudba bratří Škroupů, Tomáška, Rosenkranze, Kittla a jiných muzikantů (např. „Růže tetínská čili Nad Berounkou pod Tetínem“ aj). V roce 1836 Chmelenský vydal kritiku na poemu K. H. Máchy „Máj“.
Dva roky před smrtí jel s úředním posláním na Moravu a do Slezska. Vydal sbírku „Poputnice, čili písně cestujícího“ a „Kvítí polní z Moravy a ze Slezska“ a Slezané jsou mu vděční, že jako první upozornil Prahu na krutou germanizaci slezských Čechů.