Josif Vissarionovič Stalin

Z Pražský pantheon
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Předseda Rady ministrů a generální tajemník ÚV KSSS Sovětského svazu (1924-1953). Začátek jeho politické dráhy byl na Zakavkazsku. Účastník ruské Říjnové revoluce 1917, od roku 1922 generální tajemník ÚV KSSS a předseda rady ministrů. Spisy 13. svazků.
„Přeměnit naši zemi ze země agrární v zemi průmyslovou, která by mohla vyrábět vlastními silami potřebné strojní zařízení - v tom je podstata, základ naši generální linie.“
— J. V. Stalin
Stalin Potsdam 1945 (cropped).jpg
Narození a úmrtí
  • 21. 12. 1879 (Gori v tyflisské gubernii)
  • 5. 3. 1953 (Moskva)
Památníky
  • Pomník na Letné odstraněn v roce 1956; autor O. Švec, A. Zábranský, arch. J. a V. Štusovi 1955
  • Pohřben v Mauzoleu, od roku 1961 u Kremelské zdi
Odkazy

V nejhroznější válce světa 1938-1945 zahynulo přes 52 milionů lidí, z toho 22 milionů občanů SSSR. Praha uvítala sovětské tankisty v obrovské úlevě a primátor Petr Zenkl dne 20. září 1945 za osvobození poděkoval Stalinovi. Po deseti letech Praha zbudovala na Letné třicetimetrové sousoší se Stalinem v popředí. Francouzští spisovatelé Aragon a Trioletová napsali knížku o velkém pomníku v malé zemi. V roce 1961, čili po XX. sjezdu KSSS, na němž byly poodkryty Stalinovy praktiky, zbyly z pomníku ostře trčící betonové pahýly. Jeho autor, výtečný Myslbekův žák O. Švec, bratr známého legionáře, neunesl tíhu neúspěchu a spáchal sebevraždu.

Dějiny pod Stalinovo modlářským kultem začaly postupně obnažovat praktiky jeho vlády, jež zrodila absolutní moc, která se bezohledně zbavovala odpůrců.

Pocházel z Gruzie z rodiny dělníka, navštěvoval v Gori kněžský seminář a byl z něj vyloučen. Vzdělával se pak sám a stal se jedním z vůdců zakavkavského dělnictva. Dostaly se mu do ruky Leninovy studie, jenže k jejich porozumění mu scházela širší vzdělanost. Byl mnohokrát vězněn a šestkrát uprchl ze sibiřského vyhnanství. Konspirativní jméno Stalin (stal = ocel) zřejmě charakterizuje jeho vůli, nikoli jeho vzdělanost.

V roce 1912 byl na pražské konferenci Ruské sociální demokracie v nepřítomnosti zvolen do vedení nové politické strany, která vznikla z většiny (= rusky bolšinstva) účastníků sjezdu, vedených Leninem. Nová strana přijala v únoru 1917 název Všeruská komunistická strana (bolševiků). Čili ve zkratce VKS (b). V půli března 1917 v Rusku převzala moc Prozatímní vláda socialistických revolucionářů (zkr. eseři) v čele s A. F. Kerenským (1881- 1970). V tom čase Stalin v Petrohradě řídil časopis Pravda.

Ruská vojska chtěla domů, vláda socialistů Kerenské (eserů) ve válce pokračovala. V říjnu 1917 převzala vládu v Rusku Leninova VKS (b), vydala dekret o míru, o půdě, kterou rozdělila bezzemcům, musela uzavřít potupný mír s Německem. V Rusku bojovalo l2 carských a zahraničních armád proti bolševikům, kteří zorganizovali svou Rudou armádu, jež postupně vyhnala soupeře ze země.

Stalin byl členem vedení strany a stal se lidovým komisařem (ministrem) dělnicko-rolnické inspekce, když předtím strávil čtyři roky v čele části Rudé armády. Vznikl dělnicko-rolnický stát, o němž zajímavě psali Angličan H. G. Wells (Rusko v mlze), Američan J. Reed (Deset dní, jež otřásly světem), I. Olbracht i B. Šmeral (Obrazy z Ruska).

Už v roce 1922 byl Stalin zvolen generálním tajemníkem strany a po Leninově smrti (21. 1. 1924) stanul i v čele státu. Nemocný Lenin upozorňoval na Stalinovu tvrdou povahu už při jeho volbě do čela strany. Vytvářel dogmata a viděl v polemice osobní odpůrce, jež pasoval na nepřátele strany různých úchylek, jimiž se dějiny SSSR přímo hemží. Stalinovými odpůrci byli Trocký, Kameněv, Kirov, Zinověv, Bucharin, celá plejáda Leninových stoupenců a spolupracovníků.

Změnit ruské hospodářství byl běh na dlouhé generační tratě, jenže Stalin zužitkoval nadšení lidí a už v prosinci 1928 měl výsledky v rozvoji průmyslu za dostačující, neboť země dosáhla 38% předválečné úrovně. Vyhlásil za úkol kolektivizaci zemědělství a přitom se zbavoval lidí ve vedení VKS (b), kteří byli jiného smýšlení a likvidoval je i s jejich názory.

Vyhlašoval, že: „Na místo trockistů a zinověvců, rozdrcených stranou se usadila nepřátelská skupina Bucharin, Rykov, Tomský a celá jejich protistranická skupina pravých kapitulantů.“ (ze Stalinova životopisu). Kdo překážel, byl nepřítel, co nešlo dost rychle, šlo rychle hromadným násilím. Urychloval proměny země obludnými přesuny lidí z jedné oblasti do druhé. Obklopili jej pochlebníci, lidé nevalných charakterů.

Na nepohodlné protivníky si Stalin vymyslel teorií „třídního nepřítele uvnitř strany“. Vrcholem masových poprav čestných a vzdělaných i vlastních náhončích, byly soudní procesy v letech 1937-38, v nichž těsně před válkou s Hitlerem zlikvidoval nejschopnější hlavy Ruska. Jeho teorie maskovala jeho činy a lidé ve válce umírali.

Stalin mezinárodně taktizoval a uzavřel dohodu s Němci, jenže když Hitler postupoval podle plánu „Barbarossa“ SSSR, Stalin se podle svědectví generála Žukova zhroutil. Zemi velel Žukov, než se „neomylný vůdce“ vzpamatoval. Rusko svou víru potřebovalo jako symbol víry své neporazitelnosti. S jeho jménem na rtech vojáci umírali a u Stalingradu (Volgograd), u Kurska se válka vracela zpátky do Německa.

Po Stalinově smrti 1953 začaly pukat ledy utajení a napovrch vyplulo mnoho tragického. XX. sjezd KSSS v roce 1961 musel taktně oznámit pozadí Stalinovy moci. Stalin byl tak krutý, že neodpustil ruským zajatcům, že se nechali zajmout (včetně svého syna).

Dějiny znovu prokázaly, že i myšlenky, jejichž cílem je zlidštit svět, se mohou obrátit ve svůj opak, jsou-li v rukou geniálních zločinců. Dodneška archivy vypovídají mnoho z novodobých dějin velkého Ruska. Dějiny Gulagů na Sibiři prozradily, že tam, kde je krutý generál, jsou krutí i jeho nohsledi.

Rusko se stalo studnicí pro péra vědců, novinářů, filmařů, umělců i vědců. Stalo se prubířským kamenem jejich umění objektivity, čili pravdy, protože pravda se nevejde do krabičky představ, ale je ukryta jako vzácný kov ve skalách dějin země.

Našli jste na stránce nedostatek nebo chybu?
Vytvořte si účet a editujte či diskutujte jako na Wikipedii!