Martin Frič
Narození a úmrtí
- 29. 3. 1902 (Praha)
- 26. 8. 1968 (Praha)
Památníky
- Filmové ateliéry Barrandov (recepce v hlavní budově); PD s bystou, J. Malejovský 1988
- Pohřben na Olšanech
Odkazy
V šedesátých letech se v kinech promítal střihový film s názvem „Muž, který rozdával smích“. Byl sestaven z úryvků populárních Fričových filmů, jež zrály k nesmrtelnosti, třebaže sláva se nedá předpovídat, ale vyrazí často jak ušlápnutá tráva v polní cestě. Když doma rozhodovali, kam s ním, vyloučili otcovo železniční inženýrství, protože měl výrazný malířský talent, měl jít na UMPRUM.
Jenže Frič se od šestnácti ochomýtal kolem kabaretu „Červená sedma“ v Hybernské, jen tam v tom kolotoči pobýt co nejdéle, a nakonec tam zůstal napořád. Později přešel do Longenovy „Revoluční scény“, pak do „Rokoka“, „Varieté“, seznámil se s Hašlerem, Bassem, V. Burianem, Haškem, Futuristou a s dalšími polobohy pražského kabaretu. Rychle dozrál v herce, výtvarníka i organizátora a v roce 1928 si jej povšiml o pět roků starší filmový průkopník, scenárista, herec i režisér Karel Lamač, který natočil první film o Švejkovi za němého filmu s hercem Nollem.
Frič Lamače překvapil nápaditostí, pohotovostí a zanedlouho sám natočil podle románu Jana Klecandy němý film „Páter Vojtěch“, v němž hrála ženskou roli populární herečka s pseudonymem Suzanne Merwille. V dalším němém filmu „Varhaník u sv. Víta“ podle Nezvalova scénáře, Frič svěřil hlavní postavu Karlu Hašlerovi, kterého „po čichu“ rozpoznal jako nejvhodnější typ.
Tvořil s překvapivou invencí a vtipem, snad i proto si naklonil řadu libretistů - Wassermanna, Hašlera, Plicku, režisérů - Steklého, Rovenského, Lamače, kameramanů - Hellera, Stallicha, Pečenskou a herců - to nepočítaně. Herci rozpoznali, že Frič jim dává role jako ušité na jejich naturel.
Měl scénář a hledal charaktery pro role, což se zdá samozřejmé, ale tento způsob Frič povýšil na svou režijní zásadu. Zahrál si často i sám, např. s Vlastou Burianem ve svém filmu „Lelíček ve službách Sherlocka Holmese“ nebo ve „Funebrákovi“. Byl to Frič, kdo vybral Burianovi skvělou roli ve filmu „Anton Špelec, ostrostřelec“ nebo v Gogolovu „Revizorovi“.
Když zemřel první herecký Švejk Noll, našel si Frič typ Švejka v kypré a bodré postavě i humoru Rašilova. Svému milému příteli Haasovi jakoby ušil na tělo roli v crazy-komedii „Ať žije nebožtík“ a Oldřichu Novému ve filmech „Kristián“, „Eva tropí hlouposti“, „Hotel Modrá hvězda“ a v řadě dalších. Frič spolupracoval i s Voskovcem a Werichem, natočili filmy „Hej rup“ a „Svět patří nám“.
Těžko by se našel nějaký herec, který by na Friče nevzpomínal v tom nejlepším smyslu. Svým způsobem objevování talentu našel komediální herecký typ Bohdalové nebo Sováka. Prostě co Fričův film, to skvělá postava, co postava to herecký typ.
S velkým diváckým ohlasem se dodnes setkávají Fričovy zfilmované romány. Natočil jich mnoho, ale nikdy nebyly z jednoho střihu něčím podobné. Frič byl mistrem umění zkratky, napětí a přesvědčivou pravdou. V tomto umění mu pomáhali scénáristé, kteří dotvářeli jeho výběr k danému účelu.
Dopátrat se zevrubně všech příčin úspěchu Fričova díla by vydalo na psychologicko-sociologickou studii. Proč Fričovy filmy nestárnou? Že je v nich hodně věčně živého a obecně lidského? Že jeho filmy odpovídají na daný čas tím, co platí jako obecně dané? Snad možno konstatovat, že příčin úspěchu Fričových filmů je bezpočet, stejně jako příčin lidských povah. Nezestárly, např. přesladká „Muzikantská Liduška“, „Škola základ života“, „Cesta do hlubin študákovi duše“, nebo dojímavě nezapomenutelný životopisný film o objeviteli krevních skupin MUDr. Janu Jánském „Tajemství krve“.
Později se na filmová plátna dostaly i jeho „muzikály“. Frič s úsměvem připomněl, že tolik skloňované a hrané muzikály byly zastoupeny i v jeho filmech. Prvním českým muzikálem byla jeho „Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář“.
Frič vstoupil do dějin nejen českého filmu, ale zasloužil se rovněž o vznik slovenské kinematografie. V roce 1935 se v kinech objevil jeho film „Jánošík“, který obdržel cenu v Benátkách a projevilo o něj zájem 32 zemí, jimž byl prodán. To byl Fričův nečekaný úspěch a zároveň základní kámen dějin slovenské kinomatografie. Po druhé světové válce sáhl Frič znovu po slovenském námětu ještě ve dvou filmech: „Bačova žena“ a zejména „Varúj!“. Oba filmy patří k základům slovenské kinematografie.
Z dlouhé řady Fričových filmů se staly nesmrtelnými zřejmě ty, v nichž vévodí přirozený, neafektovaný humor. V padesátých letech natočil film „Císařův pekař - Pekařův císař“ s Janem Werichem ve dvojroli, který dodnes žije s ambicemi na nesmrtelnost. Anebo film „Přísně tajné premiéry“ s herečkou Bohdalovou a film „Nejlepší ženská mého života“.
Do života vstoupila televizní obrazovka a Frič rozpoznal, jaká tvůrčí specifika s sebou přinesla už tím, že mluví k milionům najednou. Frič promluvil televizními filmy „Medvěd“, „Námluvy“, „Slzy, které svět nevidí“, jež si přinesly z festivalu v Monte Carlu ocenění. Když Frič dotáčel film „Král králů“, zemřela mu celoživotní družka. Žena, která mu byla po celý život oporou, kritikem i rádcem. Tehdy upadl uprostřed natáčení do hlubokého bezvědomí a zdálo se, že film nedokončí. K údivu lékařů se po deseti dnech probral a film dokončil. Vyčerpaný organismus avantgardního filmového klasika české kinematografie však brzy vyhasl nadobro.