Přemysl Pitter
„Spatřovat zlo v jeho podstatě a účincích a přitom si uchovat bratrský poměr ke všem lidem, to jest ono velké umění, kterému se musíme učit.“— Přemysl Pitter
Narození a úmrtí
- 21. 6. 1895 (Praha)
- 15. 2. 1976 (Curych)
Památníky
- Milíčův dům na Žižkově; PD, P. Krybus 1992
- Pohřben v Curychu
Odkazy
Ve vřavě první světové války byl Pitter na Černé hoře zraněn. Mladý vyznavač boží spravedlnosti už nechtěl zabíjet a dvakrát ze zákopů uprchl. Válečný soud mu vyměřil trest smrti. Snad zázrakem vyvázl, což utvrdilo jeho víru v boží prozřetelnost, věřil, že život nepatří jemu, ale Bohu. „Nadevše protiví se učení Kristovu služba mečem, ježto splácí zlo zlem,“ přečetl si u Petra Chelčického za studií na Husově teologické fakultě. Stal se proto náboženským humanistou.
U otce se naučil základům tiskařiny, pak chodil do grafické školy a přitom se cílevědomě vzdělával. Snažil se na Žižkově, kde bydlel, získat lidi pro svou víru, že systém vzájemné sociální pomoci a zejména péče o chudé děti dá společnosti humannější podobu. Kázal, psal, vydával letáky o podstatě a smyslu svého přesvědčení, a po čase se mu podařilo získat nejen podporu lidí, ale hlavně lidi vtáhnout do stejné nábožensko-sociální víry. Žádná hnutí se neobešla bez tisku a Pitter proto založil časopis „Sbratření“, který zastavili v roce 1940 nacisté. Pitter získával vroucností své víry i velmi vzdělané spolupracovníky, mezi nimiž byla i spisovatelka P. Moudrá. Ve světě už existovalo silné mezinárodní křesťanské hnutí studentů v křesťanské organizaci YMCA, v jejímž čele byli filosof prof. E. Rádl, teolog J. L. Hromádko a J. Šíma. Pitter se jen málokdy neúčastnil mezinárodních konferencích hnutí IFOR (International Fellowship of Reconciliation), jež odmítalo vojenskou službu. Brzy po vzniku ČSR poslal prezidentu T. G. Masarykovi vojenskou knížku s odůvodněním, že odmítá militarismus, jenže zákon je zákon. Odseděl si půl roku a jenom na přímluvu spisovatele R. Rollanda jej pustili na svobodu. V cizině poznal známé osobnosti: Švýcara Leonharda Ragara, zakladatele náboženských socialistů, dva Němce F. Siegmunda a Schutze, kteří se pro hlásání křesťanství vzdali univerzitní kariéry, H. Hoffmana, který zasvětil život polsko-německému smíření, Finku Mathildu Wrede, která chodila mezi vězně. Všechno pramenilo z „důvěry v člověka, v to boží, co je v člověku“ (Pitter). On sám byl jedním z hlasatelů bohabojného života a účastnil se s cílem získávat příznivce i z mezinárodních misií. V roce 1926 poznal ve Švýcarku překladatelku Olgu Fierzovou, kterou pozval do Prahy, aby se podívala na jeho „Milíčův dům“, který pro chudé děti na Žižkově zbudoval. Po roce se spolu vydali za R. Rollandem, aby mu vyslovili úctu a plnou solidaritu s jeho slavným „Výkřikem proti vraždění“. A pak už spolu zůstali do smrti. Pitterova žižkovská dětská opatrovna „Milíčův dům“ vyrostla z jeho přesvědčení, že člověk může pro člověka učinit hodně, jestliže se nezpronevěří svému lidskému poslání. Stejně přemýšlel předhusitský kazatel Jan Milíč z Kroměříže, když založil v Praze dům „Nový Jeruzalém“, v něm pečoval o mravně zpustlé dívky. Pro tento lidský cíl se potrápilo v dějinách hodně čistých duší a jenom silní dokázali víru neztratit. Pitter udělal neuvěřitelně hodně práce a nikdy se své víře nezpronevěřil. Jeho „Milíčův dům“ měl klubovny, dílny, hřiště. Jenže, kdo dokáže holýma rukama vykouzlit zázrak a vymalovat jej, aby jiný uvěřil? Pitter v roce 1933 přesvědčil vinohradského stavitele Skorkovského, aby se ujal stavby „Milíčova domu“. Kolik splátek Pitter poslal, tolik zdí přibylo. Pitter se nevzdal a už o vánocích 1933 se chudé a opuštěné děti stěhovaly do opatrovny. V roce 1936 přistavěli další část, a tak vzniklo cosi jako Amerlingovo všeučiliště Budeč ve 40. letech 19. století. V roce 1938 se Milíčův dům rozrostl o zotavovnu v Holoubkově na Rokycansku a dětský tábor ve vedlejším Mýtě. Při vší láskyplné dřině Pitter vydával publikace a kázal vroucně a pln víry. Pro představu z titulů jeho publikací: „Mystika křesťanství“ (1921), „Z hloubky Havlíčkovy duše“ (1921), „Nové cesty mírové politiky“ (1929), „Vegetarismus pro a proti“ (1934). Napsal monografie o L. N. Tolstém, P. Chelčickém, T. G. Masarykovi atd.
Ve 2. světové válce ukryl před Němci židovské děti a bezprostředně po válce přivezl do čtyř zkonfiskovaných zámků nemocné děti z lágru v Terezíně. K nim přibyly i německé děti odsunutých sudetských Němců. Vizí, jak učinit svět lepším, bylo a je ve světě bezpočet, ale málokdy jejich alespoň částečné realizace přetrvají. A když přetrvají dlouhý čas, pak jenom za cenu nadlidského úsilí. Pitter pracoval v „Lize pro lidská práva“, ale jeho práva učinit alespoň málo opuštěných dětí šťastnými byla po válce omezována. Zejména po roce 1948, kdy byla v zemi nastolena vláda ideje, že budováním spravedlivějšího sociálního režimu státu musí zaniknouat všechny jiné způsoby charitativní činnosti. I když práva dětí zakotví zákon, mohou je naplňovat i jiné způsoby činnosti, byť jsou charitativní. To nepochopil ideový fanatismus doby a úřady začali Pitterovi dělat potíže. Omezovaly a pak i potlačovaly jeho charitativní činnost.
V roce 1952 Pitter ztratil bezmála všechny pravomoce a rozhodl se k odchodu do emigrace. Deset roků duchovně a sociálně zvedal ztracené iluze uprchlíků v táboře „Valka“ u Norimberka, a potom s Fierzovou zakotvili natrvalo v Curychu, kde se stal kazatelem Husova sboru Čechů a Slováků. Psal, mluvil k lidem doma z rozhlasu Svobodná Evropa a vedl exilové nakladatelství „Konfrontace“. Z řady jeho knih např. „Na předělu věků“, „A co my dnes?“ atd. Jeho spis „Duchovní revoluce v srdci Evropy“ obdržel literární cenu curyšské kantonální vlády.