Pablo Neruda
„Chci psát jen poezii příležitostnou, kterou považuji - jako Goethe - za největší, protože vytryskuje z ovzduší dne jako elektrická jiskra.“— Pablo Neruda
Narození a úmrtí
- 12. 7. 1904 (Parral, vesnice v Chile)
- 23. 9. 1973 (Santiago de Chile)
Památníky
- Husovy sady v Praze 5; PD s bystou na podstavci, Z. Kolařovský 1980
- Pohřben v Santiagu de Chile
Odkazy
Podle zvyku na úbočích And měl předlouhé jméno. Básnicky byl obdařen tak štědře, že sotva se naučil psát, „načrtl jen několik zčásti se rýmujících slov“ a otec se ptal, odkud to opsal. Neopsal, přel se, to jen tak, prostě v něm zazurčel potůček slov. Když chodil do školy, otec se zlobil: „Píšeš a zanedbáváš učení.“ Aby otce uklidnil, vymyslel si na Pedagogickém institutu v Santiagu, kde ho oslavovali jako básníka, bezelstnou skrývačku. Přestal se podepisovat Neftalí a přijal jméno autora nějaké povídky, jež se mu kdysi líbila - Neruda.
Otec byl spokojen, že Pablo řádně studuje, jenže Pablo tiskl verše jako Neruda a v roce 1923 vydal první sbírku „Kniha soumraku“. Po ní přišla romance „Dvacet milostných básní o lásce a jedna zoufalá píseň“, z níž po Chile recitovali evergreen doby „Farewell“.
Pablo byl člověk citlivý, se smyslem pro svobodu člověka a národů, nechyběl ve studentských bouřích proti vojenské diktatuře v zemi. Tok jeho veršů zmohutněl. Psal i prózu o svobodě do časopisu „Claridad“ a nebylo výjimkou, že napsal za den i pět básní. Obdržel studentskou literární cenu a jeho básnická gloriola zasvítila do chilské literatury, jako jasná jitřenka. Chilané si svých uměleckých talentů vážili, a když nějaký z nich ukončil školu, poslali jej na zkušenou do diplomatických služeb. Pětadvacetiletý Pablo Neruda se dostal v diplomatickém poslání do barmského Rangúnu. Byl jenom čestným konzulem, z čehož nepramenily peníze, ale četná setkání s cizinci, mezi nimiž byly básnické osobnosti, což mu bylo k prospěchu. Po pěti letech jej poslali do Colomba na Cejlon, pak do Batávie na Jávu, a to už bylo placené diplomatické angažmá.
V roce 1934 jej jmenovali chilským konzulem ve španělské Barceloně. Bylo mu třicet, a jako básník byl na nebi světové poesie. Ve Španělsku, které mívalo na americkém kontinentě kolonie, se rodila svobodná republika. V Madridu si podal ruku s básnickou hvězdou, trubadůrem Španělska Federicem Garcíou Lorcou (1898-1936). Spřátelili se. Neruda svolával do své rezidence kumštýře i známé lidi v diplomacii, a považoval za povinnost v zemi, jež ho s láskou přijala, pořádat večery poezie. Pozval básníky Albertiho, ba také Francouze, jejichž jména svítila na nebi světové poezie. Po roce založil ve Španělsku časopis „Zelený kůň“, v němž promlouval za Chile. Tušil, že demokracie se ve Španělsku neudrží natrvalo. Španělsko mělo příliš copařskou minulost, než aby se z něj nevynořil nějaký stín diktatury. Přišel 19. červenec 1936 a Neruda se stal očitým svědkem útoku fašistického generála Franca na demokratickou vládu. Vzplála občanská válka, v níž, jak Pablo později vzpomínal: „Španělští fašisté začali španělskou válku vraždou svého nejlepšího básníka.“ Zabili Pablova přítele Lorcu, jemuž bylo teprve osmatřicet roků.
Roku 1937 Pablo spolu s L. Aragonem zorganizoval v Madridu „Antifašistický kongres“ spisovatelů. Fašisté kongres přepadli a účastníci museli utéct před hrozícím násilím. Sešli se v Paříži. Už nešlo jenom o Lorcu, šlo už v zákopech občanské války o hamletovskou otázku pro demokracii. Fašismus podporovaný Hitlerem a Mussolinim vytáhl do zákopů, a proti nim stáli jenom španělští vlastenci, jimž přicházeli na pomoc lidé svobody z celé Evropy. Pablo byl otřesen osudem země, jíž si zamiloval a napsal jí vroucné vyznání lásky v knížce „Španělsko v mém srdci“. Knížka se opisovala a četla přímo v zákopech.
Demokracie Španělska byla poražena. Pablo si jen taktak stačil ze Španělska odvézt nezbytné svršky. Fašisté se vrhli na jeho dům, vydrancovali ho a spálili jeho knihy. V roce 1939 jej vláda chilské lidové fronty pověřila pomocí španělským demokratům do emigrace v Chile. V tom čase si Pablo koupil prostý kamenný dům na odlehlém místě svého domova, ve vesnici Isla Negra (Černý ostrov) u oceánu. Chtěl v tichu vody napsat velkou poemu o lidské lásce a nenávisti, jenže se znelíbil chilskému prezidentovi Videlovi, protože si jako senátor dovolil jej veřejně kritizovat za neplnění volebních slibů. Ješitný Videla na to nezapomněl, a chtěl se Nerudy zbavit. Jen rychlým únikem přes vrcholky And, a pak bažinami a pralesem, si Pablo zachránil život.
Začas se objevil v Paříži, kde jej uvítala takřka celá špička evropské kultury: Aragon, Picasso, Moravia, Guttuso, Eluard, Kornejčuk a mnozí další. Neruda na Pařížské mírové konferenci přednesl své nové vzdorné verše a pak putoval po Evropě, kam jej zvali. Museli ho před Videlou ochraňovat všude. Stalo se mu, že jej na chilský nátlak chtěli vyhostit z Itálie, ale pod tlakem veřejného mínění, jež rozčeřil Moravia, Guttuso a jiní, musela italská vláda ustoupit.
Italský historik Cerio se s Nerudou seznámil na Capri právě v čase, kdy se v Pablovi vzepjala vášnivá láska k jiné ženě. Uprostřed šumu vln vznikla v tajnosti udržovaná vášnivá sbírka „Kapitánovy verše“, kterou nepovolil nikdy vydat, aby nezarmoutil svou první ženu. Jenže ony nádherné verše vyšly anonymně, bez Nerudova svolení.
V Evropě vznikala Pablova monumentální poema „Veliký zpěv“, v níž promluvil nejen za své Chile, ale za celou střední Ameriku, kterou před sto lety vyrval z rukou evropských kolonialistů Bolívar. Na počest tohoto velkého vůdce kreolů (místních potomků španělských a portugalských dobyvatelů) Neruda ještě napsal „Zpěv pro Bolívara“. Eposem „Canto General“ se stal chilský básník básnickým Bolívarem, pěvcem celé střední Ameriky.
Pablo se na cestě Evropou poprvé přišel poklonit do Prahy básníkovi, jehož jméno si kdysi vzal za pseudonym. Položil kytičku pod památník na domě „U Dvou slunců“ v Nerudově ulici. V tom čase svět překládal Fučíkovu originální „Reportáž psanou na oprátce“ a Pablo napsal na tohoto českého hrdinu poemu.
Vrátil se domů v době vlády Lidové jednoty v roce 1969. Byl kandidátem na chilského prezidenta, ale vzdal se této pocty ve prospěch demokratického kandidáta Allendeho. Volby v roce 1973 znovu vyhrála Lidová jednota a v zemi se prováděly zásadní ekonomické změny. Půda latifundistů a velký průmysl převzal stát. Prováděly se sociální reformy. Jenže to nedovolili majitelé z různých států a dne 11. září 1973 se v Chile opakovalo druhé Španělsko. Generál Pinochet s podporou zainteresovaného kapitálu se stal chilským Francem. Prezidenta Allendeho zabili v jeho vládním sídle.
Neruda trpce napsal: „Tělo bylo provrtané a rozkouskované kulkami ze samopalů chilských vojáků, kteří znovu zradili Chile.“
Neruda, nositel Nobelovy ceny, Leninovy ceny a ceny míru, byl na své chalupě v Isla Negra všelijak zneklidňován a onemocněl. Zatkli jeho lékaře a Neruda zemřel na selhání srdce. Pohřeb 26. září byl první velkou demonstrací demokracie v Chile proti chilskému fašismu.